Magie v raném křesťanství

magieKromě několika prokletí v Pavlových epištolách, o kterých se dá pochybovat jako o magických formulích, protože spíš odpovídají jeho vznětlivé povaze, máme časově první popisy magických praktik v křesťanství zachovány v Markově evangeliu..

I když existují různé datace, převážná většina novozákonních badatelů se shoduje v názoru, že redakce Markova evangelia spadá do doby po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70.n.l. a že je ze synoptických evangelií nejstarší[1].

Zajímavé v této souvislosti není jen to, co se do Markova evangelia dostalo, ale i to, co v něm obsaženo není. Není v něm totiž obsažena sbírka Ježíšových logií Q, která byla zpětně rekonstruována hlavně z Ježíšových výroků v Lukášově evangeliu s přihlédnutím k podobným pasážím v evangeliu Matoušově[2]. Pisatelé a redaktoři Markova evangelia přesto Ježíšovy výroky museli znát. Proč se vlastně Markovo evangelium nezabývá detailněji Ježíšovým učením? Odpovědí je, že Markovo evangelium je teologickou prací namířenou do vzrušené doby a psané pro skupinu těch křesťanů, kteří počítali s parusií v nejbližší budoucnosti. Napjatou situaci v Palestině i prohranou válku a její utrpení chápali jako předzvěst eschatologického konce a druhý příchod Kristův v slávě. Také proto byla do evangelia zařazena sada zázračných historek, která zřejmě kolovala v ježíšovských tradicích už dřív. Zázraky tak svědčí i o pokročilosti času, o blízkém příchodu Hospodinova dne[3].

Zázraky v Markově evangeliu se dají rozčlenit do několika kategorií. Některé se týkají přírodních úkazů, chození po vodě, utišení bouře, zázračné rozmnožení pokrmu a nasycení zástupů. Některé z nich lze připsat lidové tradici s magickými motivy, jiné zázraky mají starozákonní paralelu (1Kr a 2Kr). Pak jsou v evangeliu Ježíšovy exorcismy a uzdravování, jsou to ty, které se dotýkají Ježíšovy zázračné uzdravující moci. Takové historky nejsou v antických životopisech význačných osobností ničím neobvyklým, výjimeční lidé jsou zobrazováni jako mágové disponující nadpřirozenými schopnostmi[4]. Není proto vhodné předpokládat, že “historický” Ježíš byl léčitelem a exorcistou[5], o “historickém” Ježíšovi nejsme schopni nic povědět[6], můžeme se zabývat jen teologickým zpracováním Ježíšova života u různých skupin. Pro apokalypticky orientovanou skupinu vyznavačů Ježíše jako Krista, očekávaného Mesiáše, musí být Ježíš schopen se prokázat nadpřirozenou legitimizací své moci. Apokalyptická hnutí jsou kolektivní formou sociálně deviantního chování, v jejich kontextu se často používá magie[7]. V židovském prostředí byla apokalyptická očekávání v té době velice rozšířena a udržela se až do Bar Kochbova povstání[8]. O některých skupinách víme z děl Josefa Flavia[9]. Známe také apokalyptickou židovskou literaturu[10].

Technika Ježíšových exorcismů a uzdravování podle synoptických evangelií, hlavně Marka, s příslušnými paralelními oddíly u Matouše a Lukáše

Většinou Ježíš k exorcismu používá magie slova, stačí pouhý jeho příkaz, aby démoni z posedlých vyšli a démoni znají jeho moc a oslovují ho jménem a tituly, (svatý Boží, Syn Boží, syn Boha nejvyššího): Mk1,21-28 (L4,31-37), Mk1,34 Mk5,1-20 (Mt8,28-34, L8,26-39), Mk9,14-29 (Mt17,14-21, L9,37-43). Ježíš používá v těchto případech magických příkazů: “já ti nařizuji”, “umlkni” a “vyjdi”. Aune dovozuje, že podobná, ale rozsáhlejší magické formule jsou obsaženy v magických papyrech za 3.a 4.století[11]. To, že Ježíš může použít rozkazovací způsob sloves a démoni ho poslouchají, ukazuje jeho nadpřirozenou moc. V žádném uvedeném exorcismu Ježíš neuvádí, v čím jménu démonům přikazuje, tituly mu dávají sami démoni. Vysvětlení pochybností o původu magické moci podává oddíl o Belzebulovi Mk3,20-27 (Mt12,22-30, L11,14-23), Ježíš se brání nařčení, že vymítá démony s pomocí nejmocnějšího démona Belzebula.

Ježíšova uzdravování se konají nejčastěji vkládáním rukou. Mk1,31 (Mt8,15), Mk140-41 (Mt8,3, L5,13), Mk5,41 Mk1,31 (Mkrt8,15), Mk1,40-41 (Mt8,3, L5,13), Mk5,41 /mt9,25, L8,54), Mk7,33-34 Mk8,23-25, Mk9,27 (L13,13).

Podle Aune[12] se uzdravování pomocí doteku skoro nevyskytují v případě zázračných léčitelů – lidí, ale jsou v helénistickém světě známá v legendách o léčení bohy. Léčení vkládáním rukou není známé ani ve Starém zákoně nebo rabínské tradici s výjimkou Abrahamova exorcismu egyptského krále (1QSA20,28-29 podle Aune[13]). Na rozdíl od běžné praxe, kdy největší roli hrála při uzdravování modlitba, v Ježíšově léčitelství nehraje modlitba (výjimkou je pohled k nebi, němá modlitba, Mk7,34) skoro žádnou roli. Zřejmě mají čtenáři a posluchači evangelií chápat právě tuto vlastnost Ježíšovy uzdravovací moci jako potvrzení jeho božskosti. Zato časté jsou přikazovací věty, které mají charakter magických formulí. Dvakrát jsou dokonce užity v aramejštině a to jen u Marka, ne v paralelních oddílech. Protože magické formule bylo třeba říkat v původní řeči, zdá se, že byly zachovány jako uzdravovací zaříkávadla pro použití v markovské skupině[14]. V uzdravovacích historkách velkou roli hraje “víra”, lépe ovšem přeloženo jako “důvěra”. Tato víra je předpokladem úspěchu, jak dokazuje jediný příklad Ježíšovy neschopnosti uzdravovat v rodném městě, tam totiž jeho divotvorné moci nevěřili. Z běžných uzdravování se vydělují některá se zvláštními podmínkami. Případ ženy s krvácením Mk5,25-34 ukazuje Ježíše jako nositele magické síly, která může dotykem působit i bez jeho vědomí, podobně i Mk6,56, stejná zázračná událost je v Sk19,12, kde dotyk Pavlova pláště uzdravuje nemocného a Sk5,15, kde stejnou funkci má dokonce Pavlův stín. Tato magická síla může být propůjčena i učedníkům Mk6,7 a Mk6,12. Pak jsou zvláštní dvě uzdravovací historky, uzdravení hluchoněmého Mk7,31-37 a uzdravení slepého blízko Betsaidy Mk8,22-26. Obě uzdravení nemají synoptickou paralelu, možná hlavně proto, že magická praxe je v nich nejviditelnější. V prvém případě dotek prstů v uších a dotek slinou na jazyku, v druhém dvoustupňové uzdravení pomocí sliny v očích a pak vkládání rukou. Podobná praxe byla v antické magii běžná. Evangelijní zázračné historky mají nejpravděpodobněji ukázat Ježíše jako mesiášského proroka, Božího muže, jako dalšího Elijáše nebo Elíšu, jejichž činy popsané v 1Kr a 2Kr Ježíšovy zázraky často kopírují. Navíc mají ukázat, že Ježíš má ještě větší divotvornou moc než Eliáš nebo Elíša. Uzdravování podle Marka mají většinou paralelu v synoptické tradici, ale jejich magická forma bývá často více zastřena, případně podrobena vlastnímu teologickému záměru. Některá jsou v dalších evangeliích nově přidána, příkladem je zázračné uzdravení setníkova sluhy na dálku Mt8,5-13 (L7,1-10), tento oddíl má ovšem misijní podtext.

Magické užití Ježíšova jména, glosolálie, magická prokletí

Ježíšova magická moc byla jeho učedníkům propůjčena a oni tak mohli konat exorcismy a uzdravovat v jeho jménu. Mk16,17-18 (nepůvodní dodatek k Markově evangeliu). Sk3,6-16 (Petr uzdravuje chromého u chrámové brány), Sk4,7-12 (Petrovo kázání chrámové stráži) Sk9,32-43 (Petrovy divy), Sk16,16-18 (Pavel zbavuje mladou otrokyni věšteckého ducha). Z hlediska nekřesťanů museli být v těchto případech apoštolé chápáni jako lidé, používající nekromancii. Ježíš totiž zahynul na popravišti a tak patřil k těm osobám, v jejichž magické působení se všeobecně věřilo. Židovská tradice používala pro magická zaříkávání při exorcismech a uzdravování různé opisy Božího jména, ale také jména andělů a zasloužilých postav své historie, vyvolených Božích lidí. Použití Ježíšova jména ke stejnému účelu odpovídá této tradici. Postupně se také mění od prostého označení Ježíš Nazaretský přes Ježíš Kristus k rozvinutějším aretologickým formám, u Irenaea “Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, ukřižovaného pontským Pilátem”. Stejná formulace je užita v křestním rituálu (Justin), který měl sloužit k vypuzení démonů z křtěnce[15].

Glosolálii máme zachycenou už v 1K14,13-19, kde ji Pavel počítá mezi boží charismata, ale vyžaduje, aby byl i nějaký interpret extatického mluvení, “mluvení jazyky není tedy znamením k víře, ale k nevěře”. Seslání Ducha svatého a mluvení jazyky v Sk2,1-13 je jasným příkladem glosolálie, ale v teologickém zpracování, protože extaticky mluvícím bylo rozumět. Doklad podobné praxe spojené s nekromancií, je v Iz8,19, tam s negativním hodnocením. “Řeknou vám: “Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají”. Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých?”

Magický podklad mají i prokletí. Z evangelií známe jen prokletí fíkovníku Mk12-14 a Mk11,20-25 a paralely. Ve Sk 5,5-11 je proklet a umře Ananiáš i jeho manželka, v Sk13,6-12 je popsáno magické Pavlovo oslepení konkurenčního židovského proroka Elymase. V Pavlových epištolách je prokletí víc, 1K5,3-5, (formulace rituální exkomunikace), 1K16,22 (pozdrav na závěr dopisu), Ga1,8-9 (útok proti jiným skupinám s formulací “Buď proklet!”)

Závěr

Můžeme tak krátký exkurz novozákonními texty uzavřít závěrem, že magie byla a je nezbytnou a univerzální podstrukturou náboženského systému[16] i v raném křesťanství, prostřednictvím těchto textů se udržela dodnes.

Základní prameny:

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad, Praha, 1979
Novum Testamentum Graece et Latine, Stuttgart, 1926
Flavius, Josephus: Válka židovská, Brno, 1926
Soušek,Z.(ed.): Knihy tajemství a moudrosti I, Praha, 1995
Soušek, Z.(ed.): Knihy tajemství a moudrosti II, Praha, 1998

Literatura:

Aune, David.E.: Magic in Early Christianity, Chicago
Chalupa, Aleš: Apollónios z Tyany a Ježíš Kristus, Brno, 2001
Mack, Burton L.: Who wrote the New Testament? SanFrancisco, 1995
Pokorný, Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Schubert, Kurt: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha, 1995

Použité zkratky:

Iz. = Izaiáš
Mt. = Matouš
Mk. = Marek
L. = Lukáš
Sk. = Skutky apoštolské
1K. = 1. Korintským
Gal. = Galatským
1QS = Kánon kumránské sekty

[1] Pokorný: Úvod do Nového zákona, str.86 a další
[2] B.Mack: Who wrote the New Testament? Str.43 a další
[3] Synoptická apokalypsa Mk13
[4] Apollonius z Tyany, podle A.Chalupy
[5]D.Aune, str.1524
[6]B. Mack: Who wrote the New Testament: str.147 a další
[7] D.Aune, str.1527
[8] Později s postupnou redukcí židovských proudů na převažující rabínský judaismus farizejského typu očekávání Mesiáše slábne, ale nikdy nezmizí. K.Schubert: Židovské náboženství v proměnách věků,str.75
[9] J.Flavius, Válka židovská
[10] Knihy tajemství a moudrosti – Henoch, Závěti patriarchů, 4.Ezdrášova, Bárukova apokalypsa
[11]D. Aune, str.1531
[12] D.Aune, str.1533
[13]D. Aune, str.1533
[14] D.Aune, str. 1535
[15] D.Aune, str. 1548
[16]D.Aune, str.1557

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *