ParaMag.eu

UFO v Miličíně mělo hned několik očitých svědků. Případ uzavřen

UFO v Miličíně mělo hned několik očitých svědků. Případ uzavřen

UFO v Miličíně mělo hned několik očitých svědků. Případ uzavřen
Květen 28
12:02 2014

Záčátkem července roku 1991 se odehrála série pozorování UFO v okolí Miličína poblíž Tábora. Jihočeský kraj tehdy zažil dokonce blízká setkání třetího druhu!

O případu se dlouho příliš nemluvilo, protože tamní lidé si nechávali svůj zážitek pro sebe. Přitom jedna z žen popisuje dokonce blízké setkání třetího druhu, tedy pozorování bytostí v souvislosti s UFO.

O tuto událost se začal zajímat Projekt Záře, který shromažďuje informace o pozorování UFO na území České republiky. Dokonce se jim podařilo získat i několik výpovědí očitých svědků tehdejší události. Miličínský případ byl uzavřen v kategorii Nelze identifikovat.

V jednom dopisu z 8. února 1993 pro Projekt Záře píše paní V. P. z Prahy:

„Mám chatu v Miličíně a byla jsem svědkem zvláštní události, která mi utkvěla v paměti. Nevím přesné datum, ale byl to pátek po 22. hodině v prvé polovině července ´91. Byla tmavá noc a náhle mne upoutala velká záře, která zaplavila celý prostor před chatou. Zdroj vzniku záře nemohu určit. Podle mého odhadu, kam jsem z okna dohlédla, mohla být délka záře 120 až 130 metrů a šířka před chatou 12 až 15 metrů. Světlo bylo tak intenzivní, že jsem na zahrádce viděla jednotlivé sazenice jahod a u růží květy s listy. Bylo to fantastické, až na ten stísněný pocit z něčeho nepřirozeného. U plotu máme kůlnu na dříví a v té záři byla střecha stříbřitě lesklá. Tato záře svítila snad déle než půl hodiny, už si přesně nepamatuji.

Další událost jsem zažila mezi 10. a 15. prosincem téhož roku. Jela jsem do chaty pro jablka. Ten den tam bylo asi 30 centimetrů sněhu, k chatám přede mnou nikdo nešel, první stopy jsem prošlapávala já. U chaty před verandou jsem našla šest stop, byly v jednom místě, nikam nevedly a v okolí se jinde nevyskytly. Velikost stopy mne překvapila, neboť se nepodobala žádné zvířecí, ani lidské. Velikost asi 21 centimetrů. Z toho asi 7 centimetrů měly prsty či drápy, které byly čtyři.“

Třímetrové postavy se psem
Další očitou svědkyní byla paní Z. I. z Prahy, která o svém zážitku vyprávěla v pořadu Nedělní ráno s Eduardem Hrubešem. Zde je doslovný přepis výpovědi učiněné v pořadu:

Z. I.: „Bylo to v létě ´91 v Miličíně na Táborsku. Byla jsem tam se svojí dcerou a přijela za mnou ještě má sestřenice se svou kamarádkou. Chodily jsme každý večer, když už všechny děti spaly, se psem ven a zašly jsme vždycky za vesnici. Toho osudného večera jsme také šly, sešly jsme na takovou silnici, kde nebylo žádné osvětlení, z každé strany bylo jen pole. Sedly jsme si na to pole a za chvilku pole něco osvítilo. Tak jsme tedy pátraly, co to je, a bylo tam…, zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii, jelikož se vlnila.“

E.H.: „Jak byl ten objekt veliký?“

Z.I.: „Já nevím, nevím. Bylo to tedy skutečně veliké a bylo to hlavně něco atypického, že to snad i možná opticky klamalo. Bylo to obrovský, obrovský, ale jak, přesně nevím.“

Miličín

E.H.: „Co jste si v ten moment říkaly?“

Z.I.: „V tu chvíli mne napadlo, že vychází měsíc. Ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že už je na to pozdě, aby vycházel a hlavně v Miličíně je vždycky z úplně druhý strany. To jsme věděly, protože jsme na měsíc vždycky koukaly. Takže ono to pomalinku vylézalo nahoru, bylo to strašně rudý a zářivý a my na to úplně zkoprnělý koukaly. Když to bylo celé venku, tak se to k nám přibližovalo a jakoby se to kymácelo jako hodiny. Když to pořád směřovalo k nám, tak jsme se rozhodly, že bude bezpečnější se obrátit a směr domů.“

E.H.: „Tomu se česky říká, že jste se poradily s Vaňkem. Takže jste utíkaly do vesnice? Nebo šly?“

Z.I.: „Spíš jsme šly takovým rychlejším krokem, neustále jsme se obracely a ono to šlo neustále za náma.“

E.H.: „Sledovalo vás to?“

Z.I.: „Šlo to neustále za náma. A když jsme třeba sešly víc na pravou stranu, tak to šlo taky, víc na levou, šlo to na levou. Tak jsme trošku potom i zpanikařily – byl to vlastně takový zvláštní strach z neznáma. Nevěděly jsme co od toho čekat a bylo to vlastně něco úplně jiného, něco, co člověk běžně nevidí. Takže jsme trošku zpanikařily. Vlítly jsme do vesnice. Tam stál takový hlouček lidí, a tak jsme úplně pomateně říkaly, že jsme viděly něco, co se narodilo, co nás honí…“

E.H.: „A mezitím to…?“

Z.I.: „Šlo to neustále za náma. Až do té vesnice to za náma došlo, ale mezitím to jakoby zbělelo, takže už to nebylo úplně rudý, ale bylo to potom čistě bílý.“

E.H.: „A co vám říkali spoluobčané?“

Z.I.: „Když jsme tam všechno tohle říkaly, tak se na nás dívali trošku jak na blázny, pak konstatovali, že jsme opilé a ať je neotravujeme.“

E.H.: „Opilé Pražandy.“

Z.I.: „Opilé Pražandy, ano. Takže se s námi nikdo nebavil. Tak jsme řekly výborně, my víme svoje, nebudeme to tedy nikomu prezentovat. A najednou jedna paní říká: „Ksakru, hele, ono skutečně, tohle přece není měsíc, to je něco jinýho!“ A tak jsme se tím začaly taky zaobírat. Ono to ve finále bylo úplně bílý s černýma flekama do takového, no jakoby do tvaru obličeje. Potom se tam začali scházet lidé a tak různě to zkoumali.

Ono se to potom zastavilo nad jedním barákem a šlo to…, vždycky to chvíli stálo nad jednou střechou a šlo to zase nad další střechu. Ale já jsem ještě zapomněla říct, že když jsme utíkaly k tý vesnici, tak moje sestřenice se zničehonic obrátila směrem k tomu, koukala na to a stála. My jsme jí volaly, ať jde za náma, ale ona neodpovídala, stála a stála a koukala na to. Pak se oklepala a běžela za náma a říkala, že nás slyšela, že chtěla jít za náma, ale že se nemohla pohnout z místa.“

E.H.: „Jako Lotova žena, jen zkamenět.“

Z.I.: „Tak nějak. Skutečně, ani tý krve by se v ní nedořezal. Potom tedy šla. A když se na to lidi dívali, tak jednomu chlapci se stalo vlastně to samé. Z ničeho nic, nic nám neřekl a šel směrem k tomu a připadal mi tak jako zhypnotizován. Šel neustále k tomu a všichni jsme ho volali a on nereagoval. Zmizel ve tmě, ve stínu baráků. Za chvíli se objevil a byl jakoby nabitý a také říkal, že nemohl, že nás slyšel, ale nemohl a že potom to po něm střílelo nějaký slabý paprsky a že jeden ho trefil.

A potom to žádnou dohru ani nemělo, jenom to tedy stálo, dívalo se to a pořád to viditelně pouštělo takový jako slabounký paprsky. Lidé se potom rozešli, my jsme šly spát, nic se nedělo. Druhý den, když jsme si povídaly s lidmi, nějaká paní říkala, že v půl jedenácté v noci jí najednou něco nepřiměřeně osvětlilo dvůr, takže vyšla ven, měla strach, že jí tam zajel někdo s náklaďákem. Nikdo tam nebyl, žádný náklaďák nikde nebyl. Jen zjistila, že skutečně svítí nepřiměřeně jakoby měsíc.

Potom zase další paní povídala, že její muž otevřel okno a měli to přímo před oknem, zářivou kouli před oknem. Že tedy zavřel zděšeně okno, lekl se a utekl. Byly tam spousty a spousty dohadů, což tedy já nevím, u toho já jsem nebyla. Já skutečně jenom viděla zrod strašně zářivý, ohnivě zářivý koule plný energie, hrozně veliký…“

Třicet stejných hlášení
Stále je to málo? Máme i část dopisu paní I. P. z Kladna, která ho adresovala časopisu AAA 6. března 1992:

„Ač nejsem očitý svědek, píši Vám, protože doufám, že budete vědět o někom, kdo by mohl a chtěl nějak prozkoumat události, které se odehrály začátkem července 1991 v Mezně a Miličíně, okr. Benešov. Máme poblíž chalupu.

Stalo se, že skupina žen pracujících na poli u Mezna viděla přistát velkou kouli. Tvrdí, že uvnitř viděly velkou, asi třímetrovou postavu a jakési zvíře, říkali tomu pes. Dále, asi v půl třetí ráno, přiběhla do kravína v Mezně vyděšená krmička, že právě potkala třímetrového chlapa se psem. Zaměstnanci se jí údajně vysmáli – co ty ženský blázní, že vidí samé třímetrové chlapy.

Mezenský starosta, pan M., se (snad další den) vracel na motorce s manželkou ze sousední vsi a uviděli velikou kouli žlutozelené barvy. Pan M. chtěl zastavit, ale paní se strašně bála. Křičela: „Jeď, jeď, ono se to na nás dívá!“ A tak dojeli domů a ještě z okna pozorovali, jak koule odlétá k obzoru a mění barvu na žlutočervenou. Toto mi osobně vyprávěli. Pan M. je velice seriózní člověk.

Někdy v té době v další sousední vesnici Miličíně slyšeli lidé v noci v jednom domě podivný hukot. Vyběhli ven a na střeše domu byla velká koule, v níž bylo vidět dvě postavy, jakoby cosi opravovaly. Viděla to spousta lidí a prý to trvalo dost dlouho. Místní říkali, že tam snad má chalupu či příbuzné kdosi z Ondřejova, takže mu telefonovali. Řekl prý, že podobných hlášení už má třicet.

Jistě uznáte, že je to vše velmi zajímavé – zvláště tím, že svědků bylo ve všech případech více. Ovšem nesmírně mne překvapilo, že nikde o tom nebyla ani zmínka.“

Projekt Záře se snažil zjistit bližší informace o podivuhodné události. Pracovníci Záře přišli na to, že události se odehrávaly i v blízké obci Střezimíř. Objekt kdysi údajně i někdo nafilmoval, ale toto tvrzení se nepodařilo potvrdit. Událost popisovaná paní Z. I. v pořadu Nedělní ráno se stala poblíž kravína a letního dětského tábora. Projekt Záře získal i svědectví (z druhé ruky) jednoho z místních, který spatřil dvě obrovské postavy se psem poblíž koule. Chtěl se k nim rozeběhnout, ale najednou se pes rozzářil a on se tak rozklepal zimou, že se nemohl pohnout. Postavy mezitím odešly do koule i se psem, a ta zmizela. Není jasné, zda odletěla, či zmizela na místě.

Související články

0 komentářů

Žádný komentář!

Zatím zde není žádný komentář. Chcete být první?

Napište komentář

Napsat komentář

Váš email nebude veřejně zobrazen.
Povinná pole jsou označena *

Hlavní menu

Ankety

Co říkáte na reformu copyrightu s články 11 a 13?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Facebook

Poslední komentáře

Moc prosim vsechny rodice, aby se trochu zamyslely nad tim, co jim rikaji jejich deti. [...]

PK

O lesu Bor připravuji samostatný web – https://www.lesbor.cz. Pokud by někdo chtěl dát zpětnou vazbu, [...]

Neváhali jsme záhadu malinko rozkrýt, co nás nakonec potkalo, a že se v lese opravdu [...]

Statistiky

  • 0
  • 18
  • 176
  • 12 919 259
  • 1 302
  • 648