„Artefakt mimo místo“ (OOPArt) je termín, který razí přírodovědec Ivan T. Sanderson pro předměty, které se vymykají svému okolí i známé historické chronologii. V tomto článku přinášíme výběr 10 největších objevů.
1. Tiwanaku a Puma punku
Tiwanaku (španělsky: Tiahuanaco nebo Tiahuanacu) je nejdůležitější předkolumbijským archeologickým nalezištěm v západní Bolívii. Také se tak označuje stará zaniklá kultura a říše. Pumapunku, Brána pumy, je částí velkého klášterního komplexu nebo skupiny monumentů, které jsou součástí Tiwanaku.
Podle andských legend je Tiahuanaco označováno jako místo, kde velký Virakoča po velké potopě opět zjevil a stvořil život. Zde byl předkem Inků svěřen zlatý prut, pomocí kterého založili civilizaci v Andách.
Komplex Pumapunku se rozkládá na velké obdélníkové terase. Součástí je mnoho monolitů, největší z nich má 8,7 × 5,1 × 1,1 metru, vyrobených z odolného vulkanického dioritu, který se vyskytuje u jezera Titicaca, vzdáleného asi 15 km. Některé monolity jsou z pískovce. Tiwanaku je příkladem úžasné technické vyspělosti. Kamenné bloky váží mnoho tun, hmotnost největšího bloku je odhadována na 131 tun. Při prvním pohledu na tyto kameny překvapí, že opracování připomíná moderní technologie. Jenomže zde máme co do činění s dobou starou tisíce let a s nadmořskou výškou 3800 metrů. Neroste tu nic než tráva. Jak mohli tvůrci těchto kamenných staveb přemísťovat stotunové bloky z kamenolomů, z nichž jeden je vzdálen 18 a další 90 kilometrů bez tažných zvířat a bez dřeva? A co víc: na kvádrech nejsou stopy po opracování! Stavitelé spojovali monolity kovovými svorkami. Některé perfektně opracované bloky jsou z tvrdých nerostů – žuly a dioritu. Tvary jsou přitom už napohled inženýrsky přesné. Komentáře návštěvníků znějí takto: „Nepochopitelné, neuvěřitelné…“. Co to má znamenat?
Situaci navíc zkomplikuje, když se dozvíme, že stáří staveb odhadl jeden badatel na základě archeoastronomie na více než 15 tisíc let. Jenomže tehdy ještě byli ještě předkové současných indiánů teprve na cestě směrem na Aljašku. Museli by to postavit Atlanťané nebo mimozemšťané, kteří beze stopy zmizeli. Oficiální věda tento odhad Arthura Posnanského odmítá jako chybný a datuje existenci říše přibližně mezi roky 300 a 1000 n.l., kdy říše asi v důsledku klimatických změn zanikla. Region byl ale náboženským centrum, kam domorodci podnikali poutě, už 300 let před naším letopočtem. V 15. století dobyli oblast Inkové.
Nápadné na stavbách z Tiwanaku je také to, že kamenné bloky mají zářezy, aby do sebe přesně zapadly. Když badatelé kontaktovali současné kameníky, tak se dověděli, že by to kameníci v některých případech nezvládli ani s nejmodernějšími nástroji! Někdo na náhorní plošině budoval monumenty, které mohly odolat i silnému zemětřesení. Ale potom je něco rozmetalo a tak zůstaly v oblasti dodnes. Další záhadou je, že Tiwanaku bylo postaveno jako přístav, který nemá žádné použití. Nejbližší voda je kilometry daleko. Nabízí se jedno vysvětlení: Andy se vyvrásnily tak rychle, že se někde přístav ocitl ve velehorách a ještě ke všemu to rychlé povýšení přežil, byť v troskách. V roce 1995 se objevily archeologické důkazy, že šlo o živou metropoli, hlavní město dávného království , které se rozkládalo na části území dnešní Bolívie a zasahovalo do části Argentiny, severní Chile a do jižního Peru. Na otázku, jak jihoameričtí domorodci tyto stavby vytvořili, však historici odpověď neznají.
Gravitační anomálie
Ruští záhadalogové přišli v roce 2009 s pozoruhodným vysvětlením, kdo může za výpadek elektrického proudu v Jižní Americe – byla to časová, resp. gravitační vlna, která vyšla z Tiahuanaca a byla vyvolána „anomální událostí“ u největšího světového urychlovače vysokoenergetických částic, velkým hadronovým urychlovačem LHC ve Švýcarsku a prošla tisíci starobylými pyramidovými komplexy, nacházejícími se po celé Brazílii a v dalších zemích jižní Ameriky“. Došlo prý k dimenzionální poruše.
2. Obrazce z Nazca
Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Na náhorní plošině Peru se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny. Dnes zde vládne poušť, ale v určitém období indiáni kultury Nazca oblast intenzivně zemědělsky využívali. Obrazce znázorňují nejčastěji zvířata, hmyz, ryby a ptáky, nalezneme zde i lidské postavy, geometrické obrazce, spirály a poměrně často dlouhé rovné linie o délce až několika kilometrů. Protože jsou linie ze země neviditelné, byly objeveny až ve 20. letech 20. století při přeletu letadlem.
Obrovité obrazce zaujaly Ericha von Dänikena. Dostalo se mu perfektního důkazu, že mimozemšťané byli na Zemi: tyhle obrovské obrázky různých živočichů, lidí plné dlouhých nesmyslných linií jsou vidět jen shora. A jak známo jihoameričtí indiáni nelétali ani v balonech, tak proč by něco takového vůbec dělali? Je to prostě signalizační systém dávných astronautů k přistání na Zemi. Otázka je, proč mimozemšťané potřebovali k přistání také opice a kolibříky.
Linie z Nazca jsou v současné době většinou vykládány jako obří astronomický kalendář. Gilbert de Jong si povšiml, že Izapa a Nasca (Cahuachi) jsou na stejném stupni zeměpisné šířky, Izapa severní a Nasca jižní. Vidí v tom mayský vliv. Pravda je možná taková, že kresby na ploši Nasca vytvořili Mayové. 13. srpen (1359 př. n. l.) je datum, které je důležité pro posvátný kalendář Mayů. Tři kruhy na Nasca se podle de Jonga mohou vztahovat k tomuto kalendáři. Ale novým nápadům není nikdy konec, a tak v roce 2006 přišel Američan David W. Johnson po mnohaletém výzkumu s vysvětlením, že obrazce jsou klíčem k vodě v podzemí. Dávní indiáni tu sídlili a hloubili studně a podzemní vodní tunely už před 2500 lety. Mohutná síť zavlažovacího systému čerpala vodu z 12 kilometrů vzdálené hory.
3. Sacsayhuaman
Sacsayhuamán (Sacsahuaman) je komplex kamenných zdí poblíž starodávného města Cuzco 3.700 metrů nad mořem připisovaný Inkům. Cuzco nebo Cusco (kečuánsky Qusqu či Qosqo) je město na jihu peruánských And. V předkolumbovských dobách zde bylo centrum incké říše. Je označováno za historické hlavní město Peru. Vrchol rozmachu říše nastal v letech 1438–1533. Ve vrcholném období se říše rozkládala na území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny (žilo v ní asi 30 milionů lidí). Podle indiánské legendy bylo Cusco tak neúrodné místo, že tam nerostlo obilí. Tam, kde je dnes střed města, bylo dříve jezero a bažiny. Druhý Inka, Sinchi Roca, ho prý nechal vysušit a zpevnit kameny. Potom nechal přinést dobrou zeminu, aby údolí zúrodnil. Co ho vedlo k rozhodnutí sídlit na takovém místě nevhodném k obývání? Možná tam byly na místě ony podivuhodné nízké zdi Sacsayhuamánu a to Inky přimělo pokládat místo za posvátné.
Podle indiánské legendy bylo Cusco tak neúrodné místo, že tam nerostlo obilí. Tam, kde je dnes střed města, bylo dříve jezero a bažiny…
Mohutná pevnost tyčící se nad městem se měla stát v posvátné geometrii Cuzca pyšně vztyčenou hlavou pumy. Slavný vojevůdce a Reformátor světa Pachacuti Inka, první historicky doložený vládce incké říše, se zapsal do historie města především podnětem k výstavbě pevnosti Sacsayhuaman, která se stala jednou z největších staveb vytvořených člověkem. Sedmdesát tisíc dělníků prý ji budovalo z kamenných kvádrů o váze až tři sta tun po téměř osmdesát let. Zůstává nezodpovězena otázka, jakým způsobem dopravovali materiál na stavbu. Vždyť některé kamenné bloky byly až devět metrů vysoké, pět metrů široké a čtyři metry silné. V řadě tří obranných zdí je umístěno několik lichoběžníkových bran, které se uzavíraly obrovskými balvany v případě ohrožení města. Sacsayhuaman byla nejen obrannou pevností, ale též obrovitým chrámem Slunce a sídlem incké vzdělanosti.
Klikaté stěny jsou postavené z balvanů různé velikosti, jeden měří na výšku 8,5 metrů. Váha největšího balvanu ve zdi je odhadována různě, od 70 do 140 tun, ale i na 300 tun. Odlišují se od Stonehenge, od egyptských pyramid a mayských, jsou jiné než jakékoliv jiné starodávné monolitické stavby. Balvany jsou opracované tak dokonale, že mezi ně nelze zasunout ani čepel nože. Malta nebyla použita. Hrany balvanů jsou zaoblené a stavby odolávají i ničivým zemětřesením. Kameny musely být na místo dopraveny z lomu vzdáleného asi 15 kilometrů. Jiné údaje uvádějí, že jde jenom o tři kilometry. Archeologická oblast severně od Cuzca pokrývá plochu větší než 3000 hektarů. Když se na místo dostali Evropané, v 16. století se jednalo o španělské dobyvatele, usoudili, že je to dílo ďábla, protože nechápali, jak by podle nich primitivní indiáni mohli něco takového vybudovat.
ndiáni považovali Cuzko za pupek světa. Město bylo zbudováno na půdorysu představujícím posvátnou pumu. Ke komplexu Sacsayhuaman náleží obrovský amfiteátr, obepínaný jednak pevností a jednak protější trachytovou skálou. Ústřední část skaliska je dokonale vyhlazena do podoby velkého kamenného trůnu. Zde sedával Syn slunce při slavnostech a odtud pozoroval své dílo, které nemělo na světě obdoby. Tři věže pevnosti byly s touto stranou spojeny podzemními chodbami. Složitý labyrint chodeb dosáhl až dolů k Pupku pumy s dnešním náměstím Plaza de Armas, kde nedaleko stávala slavná Coricancha – Zlatý dvůr, plný pokladů. Ve Zlatém dvoře byl umístěn chrám Slunce, pokrytý sedmi sty zlatými deskami, z nichž každá vážila 2 kg. Vedle se pak nacházel chrám Měsíce, plný stříbra. Po pádu říše velká část pokladů zmizela, mnozí hledači pokladů dodnes zkoumají bludiště chodeb pod Sacsayhuamanem.
4. Stonehenge
Stonehenge je megalitický monument postavený na Salisburské pláni v jižní Anglii, složený dnes z 30 stojících kamenů (každý je vysoký více než 3 metry a váží více než 25 tun), které jsou postavené do kruhu, a s 30 šestitunovými překlady. Původně tu bylo použito asi 80 kamenů. Dále je tam vnitřní kruh složený z podobných kamenů zkonstruovaný z podobných kamenů. Stonehenge je postaven tak, že při rovnodennostech a slunovratech, stoupající slunce nad horizontem se objeví dokonale v mezeře mezi megality.
Gerald Hawkins, profesor astronomie, prohlásil již v 60. letech, že Stonehenge byl sofistikovanou astronomickou observatoří na předpovídání zatmění. Rozložení kamenů je dobrým zdrojem informací. Účel stavby jasně vyplývá z jejich polohy a hlavních vztahů mezi kameny. Stonehenge má v sobě zakódovaný 56letý cyklus zatmění slunce. Stejně tak je možné předpovídat každou důležitou lunární událost po stovky let. Tento pravěký počítač potřeboval reset zhruba jednou za 300 let, posunem kamenů. Astronom Mike Saunders zjistil, že jednotlivé prstence Stonehenge odpovídají průměrným vzdálenostem planet od Slunce.
Pomocí nejmodernějších analytických metod vědci vypátrali, že kameny svatyně pocházejí ze severní strany pohoří Preseli, které je odtud vzdálené asi 240 kilometrů, v Pont Season relativně daleko od obou vodních toků. V roce 2000 byl proveden pokus s přepravou gigantického kusu kamene z Walesu do Salisbury po souši i po moři a kámen skončil na dně moře. Kámen o váze 45 tun v testu táhlo asi 1000 mužů a za den urazili jenom jeden kilometr. Kdo svatyni postavil, to se dodnes přesně neví. Nicméně někteří vědci odhadují, že sloužila také jako léčebné místo proslulé po celé Evropě, protože kolem Stonehenge byly nalezeny hroby poutníků. Salisburská pláň je zajímavá i tím, že se tu často vyskytují kruhy v obilí, například nádherná kombinace Julia Set v roce 1996.
5. Koule z Kostariky
Jedna z největších archeologických záhad se nachází v deltě řeky Diquis na Kostarice. Od 30. let 20. století zde byly nacházeny stovky kamenných koulí různých velikostí. Největší mají v průměru až dva metry a váží 16 tun. Mají téměř dokonalý tvar. Nejvíce jich je vyrobeno z granitu, ale jsou i z měkčích nerostů. Vědcům se nedaří odpovědět na otázky kdo, proč a jak tyto koule vyrobil. Některé se našly společně s keramikou kultury Aguas Buenas (200 př. n. l. – 800 n. l.), jiné byly nalezeny u pohřebišť se zlatými ornamenty, která se datují do období po roku 1000 našeho letopočtu. Protože byly odsunuty ze svých původních míst, nelze už prakticky archeologicky stanovit jejich stáří ani tvůrce. Koule mohly být vyrobeny kdykoliv během 1 800 let trvajícího období před 16. století, míní jeden z historiků. Jedna skupina čtyř koulí byla postavena tak, aby směřovala do magnetického severu. To vedlo ke spekulacím, že mohly být sestaveny lidmi, kteří věděli, jak používat magnetický kompas nebo znali astronomická postavení. První, kdo kostarické koule popsal, byl Erich von Daniken. Další autoři přicházejí s domněnkami, že by koule mohly pocházet z Atlantidy nebo že byly vyrobeny mimozemšťany. George Erikson s Ivarem Zappem tvrdí, že jsou 12 tisíc let staré a sloužily jako navigace.
6. Monolity z Baalbeku
Záhadné trosky v libanonském Baalbeku. Je to jedno z nejúžasnějších starověkých míst. Baalbek byl založen ve 3. tisíciletí př. n. l. V jeho názvu se objevuje jméno boha Baala. V roce 64 n. l. byl Baalbek dobyt Římany. V době římské nadvlády měl chrám římskou posádku a byl nazýván Heliopolis. Jeho tajemství bylo tisíce let skryto v temnotách. Jupiterův chrám je jeden z nejpůsobivějších chrámů Baalbeku. Měří zhruba 88×48 metrů a stojí na pódiu 13 metrů nad okolním terénem a 7 metrů nad nádvořím. Jedním z nejúžasnějších výtvorů je Pódium, které bylo postaveno z největších kamenných bloků, jaké kdy byly vytesány. Na západní straně pódia je tzv. triliton, skupina tří obrovských kamenů, z nichž každý váží odhadem 800 tun. Jedná se o největší opracovaný kamenný blok na světě – Jižní kámen ležící jen asi deset minut chůze od chrámové akropole. Váží přibližně 1000 tun asi jako tři letadla Boeing 747.
7. Velká pyramida v Gíze
Velká pyramida se někdy nazývá Cheopsova a je nejstarší a největší ze tří pyramid v nekropoli Gíza. Gíza je třetí největší egyptské město, které se nachází na západním břehu Nilu, přibližně dvacet kilometrů od Káhiry. Vládne přesvědčení, že tato pyramida byla postavena jako hrobka Čtvrté dynastie Egypťana Cheopse a byla postavena asi během 20 let kolem roku 2560 př. n. l. Jedná se o nejvyšší stavbu na světě, postavenou za posledních 3800 let. Existují rozličné vědecké i alternativní teorie ohledně stavby této pyramidy. Hodně alternativních badatelů odmítá, že by šlo o hrobky faraonů, protože tam žádné mumie nebyly nalezeny. Někteří se domnívají, že pyramida sloužila jako interdimenzionální portál, portál určený cestování ke hvězdám. Nebo prostě jako vchod do nebe pro duše zemřelých. Část vyznavačů esoteriky spojuje egyptské pyramidy, a někdy pyramidy vůbec, s Atlantidou. Atlanťané podle těchto představ opustili včas svůj kontinent určený ke zkáze, a založili egyptskou a další civilizace. Teorií je nespočetně. V současné době vysílá Česká televize dokumentární cyklus „Pyramidy“, který tyto alternativní výklady účelu a původu pyramid v Egyptě zohledňuje. Autorkou je Kanaďanka prof. Carmen Boulterová a seriál se jmenuje v originále The Pyramid Code.
8. Turínské plátno
Turínské plátno je podle katolické církve plátnem, do nějž krátce po ukřižování bylo zahaleno mrtvé tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 cm a široká 110 cm. Otisk, který připomíná fotografický negativ, je nezřetelný, sépiové barvy a pouhým okem je rozeznatelný při pohledu z větší vzdálenosti. Na těle jsou rány po trnové koruně, bičování i ukřižování. Pozoruhodné je, že muž otištěný na plátně měl ruce probodnuté hřeby na zápěstí, což odpovídá archeologickým zjištěním, zatímco podle křesťanské tradice byl Ježíš přibit na břevno proražením dlaní. A tak byl celý středověk i novověk zobrazován. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie od roku 1578 uchovávána. Pro věřící bylo plátno důkazem Kristova zmrtvýchvstání, pro skeptiky důkazem lidské naivity a jedním z největších podvodů v historii umění. V roce 1988 expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a 1390. Jenomže testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi první tisíciletí př. n.l. a 7. století n. l. Potvrzuje to způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 n. l. a přítomnost pylu endemických druhů rostlin!
Pozoruhodné také je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o síle 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem těla. Připomíná fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích). Nejedná se o malbu, vědci ze skupiny STURP to potvrdili na základě různých metod výzkumu. Vědci nedokázali duplikovat znaky plátna nějakou výtvarnou metodou. Také barva a ultrafialové znaky obrazu a sežehnutí na plátně jsou odlišné. Obraz na plátně nefluoreskuje pod ultrafialovým zářením, ale sežehnutí z roku 1532 fluoreskuje. Proto vědci teorii radioaktivního záření vyloučili.
9. Lebka Hvězdného dítěte
Ve 30. letech 20. století byly nalezeny v jeskyni (některé zdroje uvádějí hornickou štolu) v malé vesnici v Mexiku, jihozápadně od Chihuahua dvě kostry, jedna byla běžná a druhá menší a deformovaná. Teprve v roce 1999 se dostala část nálezu – podivná lebka – k ufologovi Lloydu Pyemu, protože se podobala hlavě mimozemšťana, jimž se běžně říká Greys-Šediváci. Lidé většinou váhají, zda se jedná o deformovanou lidskou lebku nebo je tu nějaká jiná možnost. Legendy indiánů ze Střední a Jižní Ameriky mluví o jakýchsi bytostech z hvězd, které sestupovaly na zem, aby oplodnily pozemské ženy. Vysvětlení nálezu v tomto kontextu by bylo snadné. Při bližším ohledání lebky je patrné, že nejde o násilnou deformaci, která se někdy u dětí používala ovázáním hlavy. S objektem bývá spojována slavná kónická lebka z peruánského Paracas. L. Pye lebku podrobně a dlouhodobě zkoumá. Její stáří bylo odhadnuto na 900 let. Podle odhadů bylo dítě ve věku asi pěti až šesti let. Oční důlky nejsou lidské, krk je poloviční, váha lebky mnohem menší než lidská, lebeční kost je mnohem tenčí. Kromě toho Hvězdnému dítěti chybí čelní dutiny a mozek je větší než průměrný mozek dospělého jedince druhu homo sapiens. Anomálií je však mnohem více. „Jde o jiný druh,“ říká L. Pye. Mezi indiány se traduje, že když lidská žena porodila dítě mimozemšťanů, vychovávala je až asi do šesti let a potom si pro něj mimozemšťané přišli. Je tedy možné, že rodič nebo někdo blízký z okruhu rodiny dítěte byl pohřben spolu s touto bytostí v šachtě v Mexiku.
Oční důlky nejsou lidské, krk je poloviční, váha lebky mnohem menší než lidská, lebeční kost je mnohem tenčí. Kromě toho Hvězdnému dítěti chybí čelní dutiny a mozek je větší než průměrný mozek dospělého jedince druhu homo sapiens. Anomálií je však mnohem více…
L. Pye také nechat udělat nezávislou analýzu mitochondriální DNA, ale při ní vznikly přitom nečekané problémy. Genetikům se například zpočátku nedařilo chemicky rozpustit kost, přestože u lidských kostí to není problém. Také mikroskopické zkoumání ukázalo, že kost má strukturu odlišnou nejen od lidských kostí, ale i jiných živočišných druhů. Tato zpevněná struktura je velmi odolná. Genetici nakonec k určitým výsledkům dospěli. A ty byly překvapivé. Matka bytosti byla původní domorodou obyvatelkou. Ale DNA lidského otce se nepodařilo zjistit ani při 6 opakovaných pokusech. Tento výsledek nahrává indiánským legendám: Otcem byl mimozemšťan.
10. Přístroj z Antikythéry
Mechanismus z Antikythéry (počítač z Antikythéry) je vyroben z bronzu a byl uložen ve schránce částečně dřevěné a částečně bronzové. Sestával z 37 ozubených koleček a schránka měla z jedné strany jeden a z druhé dva ciferníky. Potápěči ho vylovili v roce 1900 u středomořského ostrova Antikythéra z vraku římské lodě, která se zde potopila roku 67 let př.n.l. Mechanismus byl vyroben ve 2. století př. n. l. Jeho přesný původ není znám. Někteří badatelé věří, že strojek byl součástí kořisti, která směřovala z Rhodu do Říma. Byl určen k zaznamenávání pohybu Slunce a Měsíce, uměl předpovídat zatmění těchto těles a dokonce napodobovat nepravidelnou oběžnou dráhu Měsíce kolem Země. Tento pohyb objevil astronom Hipparchos z Rhodu. V přístroji jsou použity diferenciální převody, které byly poprvé užity až v 16. století. Úroveň miniaturizace a složitosti jeho částí se vyrovná hodinám konstruovaným v 18. století.
Historici o existenci počítače z Antikythéry nic nevěděli, protože ho antická literatura nikde nezaznamenala. Podle všeho, co jsme dosud věděli o helénské době, takový astronomický přístroj vůbec neměl existovat. Stroj z Antikythéry předběhl svou dobu o dva tisíce let.