Stalo se to za jednoho z těch večerů, kdy se nad Potštejnem proháněla divá meluzína. V okolí hradního kopce řádila bouře, blesky co chvíli pročesávaly temnou oblohu, po střechách obydlí se řinuly provazy deště, ostrý vítr opíral svou sílu do okenních tabulek a kdesi v teple vytopeném pokoji barokního zámku odpočíval pan hrabě – Jan Antonín Harbuval Chamaré. Probudil ho až křik za pevnými vraty. To na něj zpoza dveří volal starý kostelník.
Jan Antonín byl moudrý a dobrý hospodář. Poddaným se pod jeho pevnou, ale dobrotivou rukou nežilo špatně. A tak i dnes, kdy městečko sužovala vydatná bouře, neotálel pozvat skromného kostelníka do svých komnat, obdařit ho čistým oblekem a pozvat k šálku čaje. Jenže dobrý muž měl na nějaké slušnosti pramálo času. Přišel hraběti vyprávět o zjeveních, která ho doprovázejí večer co večer, když uléhá do měkképostele.
Kostelník vyprávěl, že se už třetí den setkává s přízrakem mladé, krásné ženy. Oděna je prý v bílé roucho, vlasy má plavé jako sluneční svit apohyby tak něžné, až se zdá, že přichází z ráje. Čí duch to je a proč přichází do kostela si muž nedokázal vysvětlit. Žena nemluví, nezpívá ani nepíše, jen se noc co noc odebírá z pokoje směrem ke hradním zříceninám.
Druhého dne prý kostelník neukočíroval zvědavost a vydal se na zalesněný kopec za ní. Bílá postava však zmizela mezi tmavými stromy hned, jak muže za sebou uviděla. Třetího dne byl kostelník opatrnější. Plížil se potichu jako liška a teprve na nádvoří stanul před zahaleným zjevením v němém úžasu. Žena si ho bedlivě prohlédla, pak ukázala směrem k potštejnskému paláci a zmizela. A v tu chvíli se kostelníkovi zdálo, že slyší zpoza zřícených zdí tiché slovo – „poklad“!
Hrabě Chamaré si už jako malý chlapec všiml tajemného nápisu, vytesaného v kameni v rohu paláce. Již tehdy mu – kluk romantický – věnoval pozornost a věřil, že je klíčem k jakési záhadě. Jako mladík také rád slýchal vyprávění o pohádkovém pokladě, který zde ukryl loupežník Mikuláš, jenž na hradě přebýval ve 14. století. Avšak léta plynula a šlechtic měl na starost důležitější věci, než jakési pochybné klenoty. Teď však, když uslyšel kostelníkovo vyprávění, jal se poklad hledat.
Průzkum hradního sklepení trval pětatřicet let, ale mnoho se toho nenašlo. Za zmínku stojí snad jen potštejnské pečetidlo z roku 1731. Buď jak buď, příběhem hraběte Chamaré se nechal inspirovat spisovatel Alois Jirásek. A nebýt Antonínova bádání, nemohli bychom se nyní potěšit při čtení díla Poklad.
Pověst o pokladu
Bylo nebylo. Na hradě Potštejně sídlil ve 14. století odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány trýznil okolí. Přepadával kupce, loupil a kradl, požadoval za zajatce výkupné a dobýval okolní tvrze. Ke svému počínání neměl důvod dobrý, ale ani ne úplně špatný – šlo o rodinnou mstu. Oko za oko, zub za zub – to byl železný zákon středověku.
Na celé pověsti je nejzajímavější to, že rytíř Mikuláš skutečně existoval. Byl příslušníkem rodu Drslaviců, jenž Potštejn založil. Jeho otec, Procek V., se roku 1310 vydal na sněm české šlechty do Prahy. Velmi se nepohodl s jakýmsi německým pražským měšťanem a byl při příští návštěvě hlavního města zabit. Mikuláš dlouho neváhal a svého otce pomstil, tím si však vysloužil zlobu krále Jana Lucemburského. Ten ho nějakou dobu věznil, podrobil finančním pokutám, a nakonec poslal do Říma na „očistnou“ pouť. To bylo na hrdého Mikuláše trochu silné kafe. A tak se stal loupežníkem.
Není divu, že se na hrad brzy vypravilo královské vojsko. Vedl jej kralevic Karel, budoucí slavný český král Karel IV. Jak píše ve svém životopise, přestože byl Potštejn považován za nedobytný, dobyl jej, srovnal se zemí a pod ruinami hradní věže pohřbil odbojného Mikuláše. Povídá se, že rytíř si za čas krádežných výprav nastřádal velké bohatství. To mělo být navždy zasypáno kdesi ve sklepení tajemného hradu stejně jako jeho hrdá a vzpurná duše.
K povídačkám o pokladu přispěl tajemný latinský nápis, vytesaný vkameni, zasazeném v nároží paláce. Jeho historie je skutečně podivná; nikdo pořádně netuší, kde se tady vzal a jaký význam má jeho umístění. Pravděpodobně vznikl za doby Jiřího z Poděbrad a byl původně osazen na výšku v průčelí okna či dveří. Teprve roku 1962 rozluštil téměř nečitelná slova uznávaný profesor Bohumil Ryba. Na kameni se prý píše: Signata thau postes deitas exterreat hostes – Bůh nechť zastraší nepřátele. V 18. století si nápis špatně vyložil tehdejší majitel potštejnského panství, hrabě Jan Antonín Chameré. Četl: Signata instes caritas extirat hostes – Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele. Citát si objasnil po svém a začal hledat ukrytý poklad. Za tím účelem rozbořil polovinu už tehdy zchátralého hradu, ale nic nenašel. Jeho příběh inspiroval spisovatele Aloise Jiráska k sepsání románu Poklad. Inu, alespoň k něčemu bylo to snažení dobré.
Mimochodem, hrabě Chamaré neúspěšně hledal potštejnský poklad asi pětatřicet let. Mimo jiné jej vedly prapodivné šifry, vytesané na pozůstatcích středověkých zdí – jak se později ukázalo: obyčejné kamenické značky, které byly v gotice velmi oblíbené. Romantici však dosud tvrdí, že dělníci Jana Antonína nakonec na Potštejně našli tajné dveře k pokladu. Byly starobylé a bohatě zdobené. Když se však kdosi odhodlal a chtěl vzít za kliku, objevil se na nich ohnivý nápis: Ještě není čas! Poté se zpoza vrat ozval děsivý řev a úpěnlivý nářek a kopáči vzali nohy na ramena. Vyděšený hrabě nechal dveře zazdít a na potštejnský poklad zapomněl. V některé z tajných chodeb, z nichž nejdelší vede až do přes pět kilometrů vzdálených Litic, třeba klenoty odpočívají dodnes.
Neztrácejte naději! Záhadě nahrává dnešní umístění kamene s tajemným nápisem. Původně šlo o obyčejnou nábožnou průpovídku, která měla hrad uchránit před nepřáteli. Patrně v době Pernštejnů byl však kámen přemístěn dost atypicky. Ačkoli patřil někam do průčelí, ke vjezdu, umístili jej stavitelé do rohu paláce. Proč? Buď neuměli latinsky… nebo chtěli budoucím generacím skutečně NĚCO naznačit…