Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem – šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce. Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou Druidové – jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž Druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana – učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění Druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité – kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však Druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování.
