30. léta 20. století se nesly mimo jiné ve znamení zkoumání subatomárních částic. Předpokládalo se, že výzkum bude mít obrovské praktické využití, což se i potvrdilo. Jedním z těch, kteří po částicích pátrali, byl i Ettore Majorana. Zmizel za záhadných okolností.
Na světě je několik kategorií vědců. Ti druhořadí mohou dělat, co je v jejich silách, ale nikdy se nedostanou daleko. Pak jsou tu prvotřídní vědci, kterým se podaří důležité objevy nezbytné pro vědecký pokrok. A pak jsou tu géniové jako Galilei a Newton. Majorana k nim také patřil.
Takto se o sicilském částicovém fyzikovi vyjádřil nositel Nobelovy ceny Enrico Fermi. Ettore Majorana se narodil 5. srpna 1906 a už v mládí projevoval obrovský talent na matematiku a fyziku. Už jako 17-letý začal studovat v Římě konstruktérství, ale o pár let později přestoupil na fyzikální katedru. Stal se členem prestižní skupiny „Chlapců z Via Panisperna“, malého týmu elitních mladých vědců vedeného pak Enrico Fermim.
Majorana se také podílel na zkoumání jader atomů a výzkum v této oblasti po pár letech vedl k vynálezu jaderného reaktoru i atomové bomby. Mohl geniální vědec vědět, jaká síla je skryta v subatomárních částicích a co se stane, když ji začne lidstvo využívat k destruktivním účelům? Chtěl se vyhnout tomu, aby byly jeho vědomosti zneužity? To se asi nikdy nedozvíme.
Jisté je, že Majorana jako první na světě správně interpretoval výsledky jednoho z vědeckých pokusů, který ukazoval, že v jádru atomu jou kromě protonu ještě další částice. Majorana Fermiho tvrdil, že v jádru je částice s neutrálním nábojem a přibližně stejnou hmotností jako proton. Fermi mu odpověděl, ať napíše vědecký článek o svých zjištěních, ale Majorana neuposlechl. O rok později britský fyzik James Chadwick dokázal existenci neutronů a získal za svůj objev Nobelovu cenu.
Majorana svou chybu samozřejmě litoval a začal mít problémy v rodinném i pracovním životě. Stáhl se z aktivního vědeckého výzkumu a začal pracovat jako profesor fyziky na Neapolské univerzitě.
Psal se rok 1938, kdy si vědec znenadání vybral z banky všechny úspory během plavby lodí z Palerma do Neapole 25. března 1938 za nevyjasněných okolností zmizel. V ten den ještě svému příteli Antoniovi Carellimu napsal dopis, v němž se omlouval za to, že zmizí.
Ihned se objevilo několik hypotéz o tom, co se s Majoranou stalo. Někteří říkali, že spáchal sebevraždu skokem z lodi, jiní byli přesvědčeni, že odešel do Argentiny či dokonce do kláštera, nebo že se stal žebrákem. Vznikly i teorie o jeho únosu některou z vlád, jelikož Majorana se zajímal o subatomární částice a mohl výrazně přispět k vývoji ničivé nové zbraně. Roky se o jeho osudu nic nevědělo. Fermi řekl detektivům: „Ettore byl mimořádně inteligentní. Pokud se rozhodl zmizet, nikdo ho nenajde.“
Ukázalo se však, že Fermi se mýlil. V březnu 2011 římská prokuratura případ opět otevřela na základě svědectví člověka, který se prý s Majoranou setkal po druhé světové válce v Buenos Aires. Italská média později v červnu informovala, že policie analyzovala fotografii muže, která pocházela z roku 1955 a vznikla v Argentině. Na základě porovnávání záběrů Majorany a neznámého muže dospěla k názoru, že skutečně šlo o zmizelého vědce.
4. února 2015 vydala římská prokuratura definitivně prohlášení, že Ettore Majorana byl v letech 1955 až 1959 ještě určitě naživu a bydlel ve venezuelském městě Valencia. Případ byl uzavřen. Geniální vědec očividně zmizel dobrovolně a žil životem neznámého člověka v Jižní Americe. Proč si však zvolil tento osud zůstává záhadou.