Pauline Brůnová byla na smrt vyděšená. Bála se sériového vraha, který terorizoval New Orleans, a v osudnou noc se rozhodla raději přespat v jednom pokoji se sestrou. Psal se 10. srpen 1918, den, kdy měla Pauline vidět vraha na vlastní oči.
Postup se vždy opakoval. Muž potichu vypáčil dveře a v časných ranních hodinách se vplížil do ložnice. Tam dal průchod svému běsnění a sekerou zabil spící oběti. Vražednou zbraň pokrytou krví a vlasy nechal na místě činu.
10. srpna 1918 spala Pauline Brůnová v jednom pokoji se sestrou. Bydleli ve vícegeneračním domě, kde byl neustále ruch, takže ji nepřekvapily kroky v přízemí. Brzy se však ozval strýcův výkřik. Dívky se rozeběhly k jeho pokoji a zahlédly něco, na co už nikdy nezapomněly. Nad Jospehem Brunem stál vysoký muž v tmavém obleku a klobouku. V ruce svíral sekeru, zatímco u nohou se mu svíjel krvácející muž. Dívky vykřikly. Vrah, který se předtím neštítil útočit na ženy či děti, utekl. Josephu však nebylo pomoci. Dvě rány na hlavě mu přivodily smrt. Zemřel pár hodin po útoku.
Vrah terorizoval New Orleans dva roky. Projevoval mimořádnou schopnost vkrádat se do cizích příbytků, navíc zcela nehlučně. Vždy používal sekeru, kterou vlastnily jeho oběti, a nechával ji na místě činu. Nikdy se ho nepodařilo identifikovat.
Policisté považovali za začátek vrahova řádění prosinec 1917. Tehdy napadl čtyřčlennou rodinu, avšak všichni její členové přežili. Později si už dával větší pozor a byl důslednější.
Památný byl například případ manželů Maggiových z května 1918. Joa Maggia a jeho ženu vrah nejprve omráčil údery sekerou a pak, dokud ještě žili, jim podřezal hrdla břitvou. Joeovu hlavu uřízl, sekeru nechal ve vaně.
Zločiny měly mimo jiné společný i fakt, že vrah si z místa činu jen málokdy něco odnesl. Jeho oběťmi měli být zejména majitelé malých obchodů italského původu, kteří žili v domech či apartmánech spojených s jejich obchody.
Aby toho nebylo málo, v březnu 1919 napsal novinářům dopis. Stálo v něm, že autor píše z hlubin pekla. Vyjádřil radost nad krveprolitím, jehož se dopouštěl, a obyvatelům města vzkázal, že ušetří svou další oběť, když bude u ní doma hrát jazzová hudba. Dokonce uvedl, že plánuje zabíjet v úterý z 18. na 19. března.
Ta noc byla bujará ještě i na Neworleanské poměry. Prakticky všude hrál jazz, každý se bál, aby si vrah nevybral za cíl právě jeho. Lidé, kteří neměli gramofony, šli raději do hudebních klubů a hospod, spontánně se vyskytovaly i pouliční párty. V tu noc si dal muž klid, ale později přidal k dosavadním osmi obětem ještě další čtyři útoky.
19. roční Sarah Laumannové vyrazil jednou ranou sekery několik zubů, ale její křik ho přinutil utéct. Steve Bocca dostal zásah, ale bránil se, takže vrah utekl a Stevovi se podařilo zavolat si pomoc. William Carson na vetřelce dokonce vystřelil a přestože minul, odehnal ho. 27. října 1919 napadl Mika Pepitoneho. Páčidlem, neboť dotyčný nevlastnil sekeru. Pepitone byl z těchto čtyř jediný, kdo nepřežil. Policisté tvrdili, že měl tvář rozbitou k nepoznání.
Pepitone byl poslední obětí vraha z New Orleans. Detektivové si mysleli, že vraždy jsou spojeny s mafií, protože většina obětí měla italský původ. Tuto hypotézu však mnozí odmítali. Organizovaný zločin měl v New Orleans přísná pravidla, které zakazovaly ubližovat ženám a dětem.
Žádné otisky prstů, důvěryhodní svědci či možní podezřelí: tři faktory, které prakticky zmařily jakékoliv vyšetřování. Brutální vrah je dodnes neznámý.