Moje máma měla 79 let, byla nemocná a dlouhý pobyt na lůžku způsobil, že dostala oboustranný zápal plic. Ležela již několik týdnů v nemocnici v Bratislavě.
Jednoho dne jsem ráno odcházel do tohoto města na služební cestu. V práci jsem si vzal 2 týdny dovolené. Věřil jsem, že mámu už propustí na doléčení domů a že ty dva týdny zůstanu s ní v jejím bratislavském bytě. Z autobusového nádraží jsem se ihned vydal do nemocnice. Bohužel, hlavní sestra mě k mámě nepustila, nebyl návštěvní den. Řekla, abych přišel znovu asi o půl jedné odpoledne, když tam už bude i pan primář, který mě poinformuje o mámině zdravotním stavu.
Z nemocnice jsem odešel na jednání do jedné firmy. Tam mi telefonovala kolegyně z Banské Bystrice, že volali z nemocnice, abych co nejdříve přišel. Přesvědčen, že mámu propouštějí domů, vydal jsem se nejprve do jejího bytu, připravit postel a vyvětrat. Udýchaný jsem vyběhl na první patro, z kapsy vytáhl svazek klíčů a nervózními prsty strkal do zámku klíč. Nějak se mi nedařilo najít ten pravý. Najednou těsně u dveří zevnitř bytu, ozval se zcela zřetelně mámin hlas: „Toník, to jsi ty?“
Ještě jsem slyšel i její dech. Zvolal jsem: „Ano, maminko, já! Odemkni!“ Vzápětí jsem v bytě pocítil slabý dotek blízkost ruky. Náhle jsem si však uvědomil, že to přece není možné že máma v bytě nemůže být. Dostal jsem strach. Vyděšený, skoro až šílený jsem utíkal bezhlavě do nemocnice. Přišel jsem však pozdě. Od primáře jsem se dozvěděl, že maminka před dvaceti minutami zemřela. Tolik trvala i moje cesta z jejího bytu do nemocnice.