Můj manžel tragicky zahynul při letecké nehodě. Stalo se to v pátek 11.října 1968 u Prahy. V ten den jsem s matkou chystala a pekla, protože 14.října měl mít starší synek (tehdy osmiletý ) biřmování. Další syn byl o čtyři roky mladší. Najednou oba synové, kteří si spolu hráli na chodbě, přišli za námi do kuchyně a říkali: “ Mami, někdo nám otevírá dveře.“ Šla jsem se na chodbu podívat a i já jsem uviděla vchodovou kliku pohybovat se, přitom klíč ve dveřích nebyl. Seběhla jsem dolů po schodech a křičela: „Kdo je tam ? Ozvěte se! “
Jenže neozval se nikdo. Říkám mamince: “ To asi dělá průvan. Ona na to: “ Kdoví, jestli nám někdo z rodiny nezemřel.“
Zasmála jsem se: „Jak by k nám po smrti trefili, když u nás nikdy nebyli? “
Mamka totiž tehdy hovořila o příbuzných z Ameriky. V tom však zhaslo světlo. Zapálili jsme proto svíčky se slovy: Tak teď je spálíme za toho mrtvého
Nestačili jsme však slova ani dokončit, když se ze stěny ozvalo silné hučení jako kdyby přes ni procházel nějaký rozjetý motor. Stáli jsme vyděšené, v obavě že se nám z toho rámusu asi načisto stěna zhroutí. Podívala jsem se na hodiny, bylo přesně půl čtvrté odpoledne (tehdy letadlo spadlo). Smutné, nesvé jsme dumal , co to všechno znamená.
V 5 hodin jsem nahnala oba chlapce do vany. Do koupelny jsem si však vzala i rádio, ačkoli nikdy předtím jsem nic takového neudělala. No a v koupelně jsem zachytila tuto zprávu: „Letadlo, které startovalo z Prahy do Piešťan, havarovalo. Jedenáct cestujících na místě zemřelo, tři jsou těžce zranění. “
Vyběhla jsem z koupelny a křičela: „Stěna, klika , zabil se!“
Tím letadlem měl totiž letět i můj manžel. Z bytu jsem utíkala do kanceláře, kde muž pracoval . Cestou jsem potkala jeho tatínka. I tomu jsem zoufale opakovala:
„Stěna, klika, zabil se! “
Ačkoli vůbec nechápal, co to vlastně říkám, šel do kanceláře se mnou. Odtud jsem volala na letiště v Praze. Ženský hlas v telefonu mi řekl: „Ano , váš manžel je na seznamu cestujících.“
Tchán zase telefonoval švagrovi do Prahy, aby zjistil, do kterých nemocnic raněných odvezli. Švagr nás ujišťoval, že manžel určitě žije, přestože už tehdy věděl že je mrtvý. Pouze nám to nechtěl říct. Z kanceláře jsme se rozešli o půl třetí nad ránem. Domů jsem odcházela sama přes park, kde najednou kolem mě prošli dva muži a do nosu mi udeřila vůně tymiánu. Pak už před naším domem, jsem zčistajasna uviděla manžela. Kráčel pomaličku jako kdyby ho bolely nohy. Já jsem se k němu rozběhla a křičela: “ Táto, jak jsi přišel? “
Jenže on neodpověděl, pouze rovně a pomalu kráčel dál. Udělala jsem směrem k němu ještě asi tři kroky, opakujíc totéž. Ani se jen na mě nepodíval. Pouze šel a šel, z nohy na nohu. Dostala jsem strach, zůstala jsem úplně mokrá, jako kdyby mi někdo záda a prsa polil vodou. Už jsem na něj více nedívala, ale utíkala jsem k domovním dveřím. Nepamatuji si jak jsem je otevřela, vím však že když jsem už byla doma (dveře byly prosklené), objevil se před nimi z vnější strany. Pomyslela jsem si: Teď otevře dveře a dobře se mi zasměje, jak mě vylekal. Nestačila jsem však myšlenku ani pořádně domyslet, manžel se odebral od dveří pryč směrem k nedalekému zídce. A víc jsem ho neviděla. Vyběhla jsem nahoru po schodech jako bez duše. Máma na mě čekala, chlapci už spali. Rozkřičela jsem se : „Co tím vším vlastně sleduješ? Pepík přišel, venku se prochází a ty tu sedíš. Ne abyste oba do kanceláře za mnou přišli a řekli netrap se, už jsem doma, vše je v pořádku. “
Maminka se na mě dívala se strachem, že jsem asi rozum ztratila. Už jsem si ani nelehla, ale do rána u okna vyčkávala, kdy manžel konečně přijde domů. Vždyť jsem ho tam venku přece viděla na vlastní oči. Nepřišel. V sobotu ráno, na biřmování jsem se automaticky oblékla do černého. Všichni mě rozmlouvali, že vždyť vůbec není jisté, zda je i on mrtvý. Ale já jsem opět měla před očima tu zeď, kliku i zídku, za kterým se ztratil. Za tou zídkou byl totiž kostel a manželovo nasměrování k němu jsem pochopila jako odkaz, že chce, aby ho pohřbil kněz.
Když jsme přišli z biřmování domů, čekali nás lidé z aerolinií. Překvapeni že jsem v černém, se ptali kdo mi manželovu smrt oznámil, vždyť přece jména mrtvých ještě nezveřejnili. A tak jsem jim všechno pověděla. V neděli jsem nechala za manžela zvonit, ve středu přišla z Prahy cínová truhla. Neviděla jsem ho, rakev byla zapečetěna .
Ve čtvrtek 17. října měl pohřeb. S knězem. Přesto, že manžel vždycky říkal, že když zemře dříve než já, chce mít občanský obřad. Večer po smuteční hostině vedle mně v posteli ležela moje sestra. V pokoji byly ještě další tři lidé. Všichni usnuli, jen my dvě se sestrou jsme byli vzhůru. Ona vyprávěla najednou však ztichla .
Ptám se jí: „Spíš ? “
Začala jsem ji probouzet, ale zbytečně. Spala přímo neuvěřitelně tvrdě. Podívala jsem se na hodinky, ukazovaly za pět minut dvanáct. Zhasla jsem světlo a tehdy se v tichu pokoje ozvaly kroky. Nejprve směřovaly k jednomu synovi, pak k druhému a nakonec ke mně. Manžela jsem však neviděla. Když jsem chtěla rozsvítit, chytil mi ruku a odtáhl od lampy pryč. No v téže chvíli jsem cítila i to, jak mě hladká prsty. Přesto jsem se znovu začala natahovat za světlem. Vtom se před mýma očima zjevila koule o něco menší než míč. Tlačila mě tak jako kdyby mi chtěla proniknout do srdce. Dvacátého druhého února 1969 jsem kouli uviděla v pokoji opět, ale když jsem ji chtěla chytit, ani tentokrát se mi to nepodařilo.
Po čtyřech letech vdovství jsem se opět vdala a otěhotněla jsem. V jednom snu mi můj zesnulý manžel říkal: “ Budeme mít společnou dcerku. “
Já mu na to: “ Pepík , drahý, to nebude tvoje , já ji budu mít s tímto manželem . “
Pohladil mě po vlasech a dodal: “ To nic, bude to naše společné . “
Celé těhotenství jsem žila v tom, že ke 2 chlapcům přibude holčička. A skutečně se také narodila. Pěkná, velká, vážila skoro čtyři kilogramy. Po porodu asi o tři týdny se mi zdálo, že jdu z práce a před naším domem je mnoho lidí. Dívám se co se to tam vlastně děje. Vtom jsem uviděla dvě rakve. Jednu větší a druhou menší. Z větší vyšel první manžel, přistoupil k malé truhličky a zády ji zakrýval tak, abych neviděla, kdo v ní leží. Asi tři dny po tomto snu moje dcerka zemřela. Tak jako on – v pátek! A přesně, jak jsem ty truhly uviděla uložené ve snu, i oni dva mají hroby a dcerka je skutečně naše společná. Já jsem ji porodila, on ji má u sebe…