„Každý člověk může vidět duše zemřelých, když chce,“ tvrdí mladá pražská herečka, říkejme jí třeba Iva. Přeje si totiž zůstat v anonymitě, protože by jí prezentování podobných názorů posunulo do sféry bulváru, kam rozhodně nepatří.
Přesto trvá na svém – a stejně mrazivé zkušenosti jako ona mají se světem mrtvých i její dva sourozenci, ještě děti školou povinné. „Je zvláštní, že o tom ví jen málokdo, protože není problém je spatřit, když se člověk pořádně podívá. Je jich třikrát víc než lidí. Vlastně je to úplně normální. Ty duše tady jsou a my se s nimi musíme naučit žít. Měli bychom jim pomáhat, protože oni kolikrát ani neví, že jsou mrtví.“
Neboj se mě, mami!
„Oba moji mladší sourozenci vnímají podobné věci také,“ konstatuje. „Prostřední sestra Jindřiška, které bude šest let, vidí hrozné věci. A zdají se jí noční můry. Pak se probouzí a křičí, že za dveřmi je cizí pán, i když je chodba prázdná. Z toho mrazí. Jednou jela máma s dětmi z lyží v noci zasněženým lesem, všude okolo dvoumetrové závěje. A najednou Jindra říká: ´Tam jde paní s holčičkou a ta holčička má červený klobouček a paní letní šaty…´ Samozřejmě nikde nikdo. Nebo nejmladší brácha Otík. Tuhle přišel za maminkou a říká: ´Ty moje, neboj se mě.´ Ona na to: ´Já se tě nebojím, já tě mám ráda.´ ´No teď už se mě nebojíš, ale předtím jsi se mě bála,´ odpověděl. ´Kdy předtím?´ ´No než jsem se narodil…“ Není náhoda, že Ivy maminka, přestože je v civilu strohá účetní, dětem nakonec uvěřila. Pomáhá odejít duším zemřelých jako její dcera.
Ukazuje do prázdna…
Podobné zkušenosti mají i maminky malých dětí. „Náš tříletý synek se v noci posadí na posteli a kouká nahoru na palandu s tím, že je tam duch. Když rozsvítíme, nic tam samozřejmě nevidíme. Muž tvrdí, že je to bujná fantazie, ale já mám divný pocit. Nedávno mi totiž umřela babička, které jsem nemohla jít na pohřeb kvůli velmi pokročilému těhotenství. Co mám dělat? A prosím bez vtipů, není nic pěkného, když vám dítě pravidelně ve dvě hodiny řve duch, duch.“
„Naše Nikolka (19 měsíců) už několik dní po sobě vždycky večer tvrdí, že máme v obýváku pána, který tam papá bonbony. Mluví na svůj věk docela obstojně, takže je to vždycky docela obsáhlý rozhovor. A na různé otázky vždycky odpovídá stejně, takže mi připadá, že si nevymýšlí,“ napsala další maminka, tentokrát na webu baby-cafe.cz. „Můj tatínek umřel skoro před pěti lety. Tenkrát nám zvonil každou noc zvonek, nikdo tam nebyl, pak jsme měli vzkaz na záznamníku: kolem byl hrozný šum a on říkal něco v tom smyslu, že někde počká. Hlas byl hrozně tichý, ale zněl povědomě… No a mimochodem, táta bonbony miloval. Všechno to teď začalo, když babička, která Nikolku obvykle hlídá, odjela na týden na dovolenou. Najednou tu nebyla a objevil se pán. Babi už je tři dny zpátky a Nikolka o pánovi mluvit přestala. Připadá mi to, jako by dědeček přišel hlídat malou místo ní.“
Klamou nás smysly?
Podle některých teorií má většina malých dětí velmi vyvinuté schopnosti vnímání, které lidé v dospělosti zapomínají: proto vidí auru okolo jednotlivých osob nebo třeba právě duchy. Tolik zdůvodnění nevědecké. Existuje ovšem i argumentace podpořená přírodními zákony.
Periferní vidění je citlivější na pohyb a lidský mozek zpracovává jeho vjemy rychleji než vidění přímé – praktický jev, který informuje o blížícím se nebezpečí. Až někdy půjdete v obchodě s elektronikou podél řady televizních obrazovek, všimněte si, že periferním viděním dokážete zaregistrovat, jak obrazovky blikají, to se vám při přímém pohledu rozhodně nepodaří. Může tedy vnímat lidské oko právě takto třeba rychle se pohybující duchy?
Nebo je nechceme vidět?
Také možná víte, že ve vidění každého jednotlivého oka je patrná slepá skvrna, místo vstupu očního nervu, kde chybějí čípky a tyčinky přenášející vizuální vjem. My však vidíme obraz kompletní, protože mozek chybějící optický vjem prostě doplní na základě rozdílného obrazu z obou očí. Je také známo, že existuje selektivní slyšení, kdy mozek ignoruje jednu část zvukového vjemu, zatímco se plně soustředí na jinou. Co když jsme nadáni také schopností selektivního vidění a vidíme jen to, co chceme, co podporuje naši představu o světě bez duchů?