Předesílám, že jsem zapřisáhlý ateista. Pohrdám kartářkami, věštkyněmi, horoskopy i astrology, církev pokládám za spolek parazitů, kteří bezpracně vydělávají na tom, že někdo něčemu věří. Donedávna jsem nevěřil ani na duchy a podobná zjevení. Jenže od jisté události jsem přeci jen trochu na pochybkách… V dětství jsem kamarádil s Jardou. Bydleli jsme v jedné ulici, chodili do jedné třídy a seděli spolu v lavici. Jen jsme přišli ze školy domů, letěla taška s učením do kouta a buď jsem byl za chvíli u Jardy, nebo on u mě. Řádili jsme v zahradě jeho rodičů, pořádali jsme s partou kamarádů táboráky za městem, kde jsme si postavili boudu, zhlédli jsme snad všechny filmy v kině, chodili jsme bruslit, bylo nám spolu špatně po prvních cigaretách a později jsme probírali zkušenosti z prvních lásek. Pak nás osud rozdělil. Internáty, vojna, ženění… Přestěhovali jsme se do různých obcí a téměř jsme na sebe v kolotoči životních událostí zapomněli. Před několika lety o Vánocích se mi o Jardovi zdálo. Ve snu jsme zase byli malí kluci a pálili táborák za městem. Většinu snů ihned zapomenu a ráno si nemohu vzpomenout, o čem byly, ale tenhle mi utkvěl v paměti. Divil jsem se, že se mi ve snu vybavil právě Jarda a celý den jsem o tom přemýšlel. Na Silvestra přijela na návštěvu moje matka. Hned, jak vstoupila do dveří řekla: „Představ si, že na Štěpána v noci umřel Jarda!“ Byl jsem z toho šokován a ač jsem ve víře v duchovno skeptický, jsem přesvědčen, že se semnou Jarda přišel rozloučit. Od té doby při každé návštěvě rodného města navštívím na hřbitově nejen hrob svého otce, ale nezapomenu se zastavit ani u místa posledního odpočinku dávného kamaráda.