Jedna malá vilka uprostřed Orlických hor na první pohled vypadá, jako jedna z mnoha obyčejných, které jsou postaveny v okolí. Při bližším prozkoumání však lze zjistit, že se zde odehrávají permanentně paranormální aktivity, na které, budete se divit, si obyvatelé tohoto domku již dávno zvykli.
Paní Inka je sympatická blondýnka, maminka dvou malých dětí. Na první pohled byste do ní neřekli, že má na rozdíl od nás, obyčejných smrtelníků, poněkud zvláštní schopnosti. Objevila je u sebe už v mládí a časem zjistila, že dovede i velmi dobře číst budoucnost z karet. Začala se tím zabývat dokonce profesionálně.
Paní Inka je také majitelkou domu. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby v tom domě nestrašilo. Vilku starou asi osmdesát let podědila po svém dědečkovi. Stojí v krásném prostředí Orlických hor. Jak to ale všechno s Herbertem, tak totiž onoho ducha pojmenovali, začalo?
Nejprve se v domku neznámo odkud ozývaly zvláštní zvuky. Klepání nikdo nevěnoval pozornost. Později se zvuky proměnily v divné tenounké kňourání a pláč. Strašení se však neomezovalo pouze na členy rodiny. Známá, paní Melicharová, přišla jednoho dne i se svým malým tříletým synkem na návštěvu. Návštěva se protáhla hodně k půlnoci. Když už se chystali všichni ke spánku, ozval se z horních pokojů zvuk štípaného dříví. I když důkladně prohledali celý dům, na nikoho nebo na nic nepřišli.
Co viděl malý Martin z desítek a desítek zaznamenaných svědectví vyplývá, že ke vnímání tzv. paranormálních zážitků jsou citlivější zvířata a malé děti. To by naznačovala i příhoda, která se stala druhého dne po ,,strašidelném štípání dříví“. Druhého dne po snídani našli malého Martínka, jak se upřeně dívá do rohu a vyděšeně vykřikuje: ,,Bubák“. Je možné, že viděl víc než dospělí? Další kamarádka paní Inky přišla na návštěvu pro jistotu i se svým psíkem. Za nic na světě nemohly strachem rozklepaného psa dostat přes práh domu, museli jej nakonec proti jeho vůli vtáhnout do domu za obojek. Když se psík dostal do pokoje v prvním patře, začal zničehonic lítat jako pominutý po místnosti, vyskakoval na nábytek, poté seběhl do přízemí, kde škrábal na domovní dveře a šíleně vyl. Poté z domu odešli, majitelka ho chtěla uklidnit salámem, ale pes ji pokousal, což nikdy předtím neudělal.
Po nějaké době se duch přestal ohlašovat pouze zvukově a přidaly se i telekinetické projevy. Běžným se stalo pohybování nejrůznějších předmětů bez zjevné příčiny. Letní hosté našli kupříkladu své nádobí místo na lince na zemi. Láhve poletující vzduchem nejsou nic neobvyklého. Vrcholem ovšem bylo, když jednoho dne našli bojler sundaný ze stěny a posazený do umyvadla. V žádném případě se nemohl ze stěny uvolnit sám, v takovém případě by musel roztříštit vanu i umyvadlo.
Historka o strašidelném domě se stala populární i ve vesnici, kde dům stojí. Na vlastní oči se chtěl přesvědčit i předseda místního JZD, který se přišel s úsměvem na rtech na strašidlo podívat. Když začal na adresu strašidla vtipkovat, ozvala se příšerná rána, při které mu zmrzl úsměv na rtech. Jako by toho nebylo dost, začal proti milému předsedovi pochodovat na stole popelník.
Dalším, kdo se vyděsil, byl instalatér, který nechal v domě i svou brašnu s nářadím a utekl do hostince. Odmítl se vrátit a za žádnou cenu nechtěl říct, co ho vyděsilo.
Když už se řádění ducha stalo nesnesitelným, začala hledat rodina paní Inky pomoc. Kněz z nedaleké farnosti odmítl dům vysvětit. Měl totiž špatné zkušenosti s obdobným případem a tehdy to nedopadlo příliš dobře. (Nic tomuto knězi nevyčítám, poněvadž v takovém případě je nutný zásah kněze speciálně vysvěceného a vyškoleného, tzv. exorcisty, a zásah neznalého člověka, byť kněze, většinou celou situaci jenom zhorší. Chybou ovšem je, že dotyčný kněz obdobného odborníka paní Ince nedoporučil.)
Když nepomohl kněz, obrátili se k psychotronikovi. Ten sice počal pomocí nože rituálně očišťovat prostor a v prvním patře identifikoval cosi, co nazval jako símě zla, žel bohu ani tento zásah nepřinesl ovoce. Nezavrhuji ani tuto pomoc, ovšem skutečných odborníků – psychotroniků je velmi málo, to že se dotyčný domnívá, že určité schopnosti má, neznamená, že tomu tak skutečně je.
Poslední nadějí byli známí, kteří měli ve své pražské vile podobný problém. Ti poradili, že je nutné ducha pojmenovat a dát mu na stěnu obraz, aby tam mohl chodit spát. Duch dostal jméno Herbert a na stěnu pověsila paní Inka obraz. A duch se skutečně trochu uklidnil. Celá rodina s Herbertem žije již několik let a zdá se, že si začíná zvykat. Paní Inka si povšimla, že Herbert stupňuje svou aktivitu v okamžicích, když se v domě děje něco zlého (např. hádka). Paní Inka se domnívá, že tímto způsobem Herbert protestuje. Já si myslím trochu něco jiného. Ve chvílích, kdy se ve zdech domu odehrává nějaký zápornými emocemi podbarvený děj, Herbert z této situace těží energii, která se materializuje telekinetickými projevy. Kdo ví. Je-li někde síla špatná, ze zkušenosti vím, že je v blízkosti i zástupce světlé strany. Jakýsi ochránce působí i v případě paní Inky.
Krátce poté, co se paní Ince narodila dcerka, stala se jí podivná příhoda, která ovšem její dcerce zachránila život. Jednou v noci, když zmožená hlídáním malé usnula, probudil ji zvuk, který jí připomínal lusknutí prsty. Trhla sebou a rázem byla vzhůru. Před ní stál muž, oblečený do černého, byl poměrně štíhlý a vysoký. Černý muž kynul bradou k postýlce, kde spala malá Petruška. Paní Inka tam pohlédla a spatřila, jak se její dcerka dusí zvratky. Vyděšená vyskočila a na poslední chvíli ji zachránila. Až dodatečně, poté co se vzpamatovala z šoku, si uvědomila zvláštnost celé příhody.
Ať už příhodám paní Inky věříte nebo ne, neměli byste je brát na lehkou váhu, protože totéž může potkat i kohokoliv z nás! Jména v tomto příběhu jsou pozměněná a úvodní obrázek je pouze ilustrační.