Veronika zažila cosi neuvěřitelného a tajemného.
Dodnes nevím, jestli to, co jsem zažila, byl pouhý sen a shoda náhod, nebo zpráva z onoho světa. Jedno vím ale jistě, nebýt této noční události, možná bych už dneska nebyla mezi živými.
Můj příběh začíná nevesele, na pohřbu mého přítele. Zemřel při dopravní nehodě. Byl má první láska a jeho odchod jsem nesla dost těžce.
Následující půlrok byl asi nejtěžší období v životě. Skoro pořád jsem brečela, nic mě nebavilo, ztratila jsem zájem o přátele. Moje nejlepší kamarádka to se mnou ovšem nevzdávala a snažila se, abych přišla na jiné myšlenky. Nakonec se jí to celkem povedlo. Občas jsem s ní vyrazila na nákupy nebo ven. Pomalu, ale jistě, jsem začala zase žít, ale na něj jsem pořád nemohla zapomenout. Hlavně mě trápilo, že jsem mu ani nemohla říct sbohem.
Čas plynul a najednou se na kalendáři objevily Dušičky. V ten den kamarádku napadlo, že bychom se mohly pokusit vyvolat ducha mého přítele, že bych se s ním mohla rozloučit. Její nápad se mi příliš nezamlouval. Věřila jsem, že člověk by si neměl se záhrobím zahrávat. Po mírném nátlaku jsem ale podlehla. Rozhodly jsme se, že nejlepší místo pro vyvolání bude můj pokoj.
Náležitě jsme připravily všechny nezbytnosti, sedly si na podlahu a chytily se za malíčky. Kamarádka začala, ale po: „Duchu, jestli jsi tu, dej nám znamení,“ se nic nedělo. Zkoušely jsme to ještě asi deset minut, ale nic. „Kéž bych ho mohla vidět, ještě jednou, naposledy,“ vyslovila jsem přání. Doufala jsem, že se něco stane, ale nic se nedělo. Pro jistotu jsme ducha odvolaly.
Tu noc jsem nemohla usnout, a když se mi to konečně podařilo, zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem na hřbitově u hrobu přítele. A nebyla jsem sama. Byl tam i můj přítel. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť je přece po smrti. Pocítila jsem strach a nemohla se pohnout.
On ale přišel ke mně, pohladil mě po vlasech, jak to dělával vždy, a zašeptal mi do ucha, abych nikam nejezdila. Potom se otočil a odcházel pryč. Volala jsem, aby nechodil, ale v tom mě vzbudila máma, protože jsem křičela ze spaní. Týden nato mi volala kamarádka, jestli s ní a dvěma kamarády nechci jet na chatu. Hlavou mi okamžitě proběhnul ten sen. Řekla jsem kamarádce, aby nikam nejezdila.
Chvíli říkala, že to byl jenom sen, ale nakonec si dala říct a zůstala doma. Kamarádi ale jeli. Další ráno byla v televizi zpráva o nehodě dvou mladíků a ani jeden nepřežil. Říkala jsem si, že to je jenom shoda náhod, ale ubrečený telefonát kamarádky mi potvrdil zlé tušení. Ještě dnes mi přeběhne mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Ale zároveň si uvědomuji, že své první lásce vděčím za život…