V únoru mi máma oznámila, že zemřel můj bývalý přítel. Byla jsem z toho smutná, vždyť neměl ani padesát. Po mámině telefonátu se mě zmocnil podivný pocit. Nemohla jsem se soustředit na žádnou práci, ustavičně se mi chtělo plakat. Té noci jsem spala velmi špatně a nad ránem se mi zdál takový sen:
Vrátila jsem se do svého rodiště a procházela jsem se po obrovské louce. Na jejím konci byla jeskyně, za ní hřbitov. Prošla jsem jím až k tatínkovu hrobu a tam jsem se pomodlila. Něco mě ale nutilo zajít až na konec hřbitova, kde jsem najednou uviděla hrob svého přítele. Byl z čerstvé hlíny, s dřevěným křížem s dvěma malými kytičkami. Uprostřed hořela svíčka. Stála jsem tam a s lítostí zírala na místo jeho posledního odpočinku. Od hrobu jsem pak přešla k jakési jeskyni. Na jejím konci byla propast, přes kterou jsem nemohla přejít. S tímto problémem jsem se trápila ve snu až do rána. Vzbudila jsem se polekaná a zpocená.
Přes den jsem se ke snu ještě vrátila, ale časem jsem na něj zapomněla. Na „dušičky“ jsem odcestovala k mámě, tři sta kilometrů od nynějšího bydliště. Spolu jsme šli na hřbitov k tatínkova hrobu. Když jsme se už chystali z hřbitova odejít pryč, najednou se mi rozbušilo srdce a pronikl mě zvláštní pocit, který si dosud neumím vysvětlit. Vykročila jsem směrem k lesu, máma za mnou, ohledně toho, zda jdu hledat přítelův hrob. Tvrdila, že ho nenajdu, neboť ani ona neví, kde je pohřben. V době jeho pohřbu byla nemocná. Odpověděla jsem: „Vím, kde je ten hrob.“
Kráčeli jsme beze slova až na konec hřbitova. Tam jsem hrob našla. Přesně takový, jaký jsem viděla ve snu. Z hlíny, s dřevěným křížem a s dvěma malými kytičkami. Uprostřed hořela svíčka…