Začalo to ještě v 18. století
Pokud by někdo z vás byl přírodovědcem, asi ani jeden by se nenechal zesměšnit jakýmikoli legendami o tajemných tvorech, které si vyprávějí místní obyvatelé kdekoli na světě. V minulosti to však bylo, jak se zdá, pravidlem. K zesměšnění vědců však nepřišlo, spíše naopak, lidé začali věřit, že divné stvoření netřeba hledat jen v neuvěřitelných historkách.
A možná i proto nám v 18. století rakouský historik a přírodovědec Johann Jakob Scheuchzer ve svém spise Intinera per Helvetiae zanechal informaci o setkání místního horala s jakýmsi podivným červem.
V roce 1711 se horal Jean Tinner sápal po úbočí hory Frumsemberg ve švýcarských Alpách, když na něj z ničeho nic seskočili prapodivné stvoření. Podle jeho popisu to byl tlustý šedočerný červ, který měřil více než dva metry. Nejděsivější však na něm byla jeho hlava, která připomínala podle Tinnerova popisu hlavu velké kočky. Stvoření mělo špičaté uši, žluté oči a tlamu plnou ostrých zubů.
Horal vycítil, že červ chce zaútočit, a proto po něm vystřelil svou puškou. Za pár minut přiběhl i otec Jeana Tinnera, který zraněného červa spolu se synem začali mlátit holí, dokud ho na smrt neubili. Věděli, že jim lidé neuvěří, a proto červu odřízli hlavu, aby ji ukázali místním obyvatelům. Hlavu však po nějakém čase museli pro její nesnesitelný zápach odhodit, ale nakonec jim vesničané i tak uvěřili. Mohlo by se zdát, že celý příběh je vymyšlený, kdyby se jednalo pouze o tento případ dravého červa. Těch příběhů je však podstatně více, a šířily se nejen ze švýcarských, ale i z rakouských Alp.
Dalším přírodovědcem, který by se v dnešní době asi zesměšnil byl slavný švýcarský přírodovědec Friedrich von Tschudi, který ve své knize Svět alpských zvířat z roku 1861 popsal podobně dravého červa jako Jean Tinner. Jeho popis mluvil o tom, že červ je dlouhý až dva metry, má dlouhé hadovité tělo, a místo srsti má tvrdé šedočerné šupiny. Dlouhý trup byl zakončen mohutnou hlavou s výraznýma očima a tlamou plných ostrých zubů.
Podle von Tschudiho říkají místní horalé tomuto tvorovi sttolenwurm, a údajně ho považují kvůli jeho agresivitě za velmi nebezpečné zvíře. Sttolenwurm se má objevovat vždy před bouří po dlouhotrvajícím období sucha.
V roce 1928 se našel další důkaz v podobě zvláštní zdechliny, který objevil ve vyschlém korytě řeky lesník Anton Schuster v kantonu Solothurn. Zdechlina, která byla ve značném stádiu rozkladu připomínala jakéhosi plaza. Lesník proto rozkládající se tělo, respektive kostru přinesl do místní školy. Učitelé ji nakonec poslali na univerzitu Heidelberg na důkladnou analýzu. V průběhu 2. světové války se však kostra tohoto červa i celá dokumentace někde ztratila.
Rozšířenějším červem jako sttolenwurm ve švýcarských a rakouských Alpách však byl tatzelwurm, kterému horalé říkali springwurm, tedy skákající červ. Tento červ sice vypadal na první pohled velmi neohrabaně – jeho velmi oválné tělo mělo na délku asi třičtvrtě metru, ale pohyboval se údajně velmi rychle dlouhými až třímetrovými skoky. Na kořist se podle horalů vrhal střemhlav ze stromů a skalních převisů. Svou hmotností kořist strhl na zem, a prokousl její páteř.
V roce 1930 vypukne v Alpách doslova červí horečka, protože hlášení o „springwurm-ech“ se počítají na stovky. Dokonce německý přírodovědecký časopis Kosmos uveřejnil až šedesát údajných svědectví. Zároveň vyzval zoology k pátrání a zdokumentovaní tohoto živočicha.
Dalšímu zkoumání tohoto podivného tvora však zabránila 2. světová válka. Pátrání po dravém červu v Alpách však nepřestalo ani v dnešní době. Místními horaly, kterých je již velmi málo, je pozorován jen zřídkakdy. Někteří přírodovědci si dokonce myslí, že jeho populace je už asi vyhynulá. Pokud tedy nějaký tvor vyhynul, musel i reálné existovat. Jak to tedy s alpskými červy stollenwurm, tatzelwurm, zda springwurm vlastně je? Můžeme je považovat skutečně jen za tajemnou legendu horalů?