Bydlím na malé vesničce, kde se už od dávných časů dějí divné věci, které mi vykládala moje prababička a jí zas její prarodiče a některých byla dokonce i svědkem.
Naše malá vesnička se jmenuje Korkyně. Asi nejstarším příběhem, který se týká naší vísky je vypálený klášter v 16. století. Mniši z tohoto kláštera při útoku utekli vykopanými podzemními chodbami, které vedou pod celou naší vsí všemi světovými stranami. Tyto chodby se nakonec staly hroby již zmíněných mnichů, kteří v nich zahynuli při úprku z hořícího kláštěra. Tito mniši v naší vesnici straší dodnes a mnoho našich obyvatel je vidělo.
Ale hlavní postavou mého příběhu je duch paní, která se před více než 80 lety utopila ve sklepě budovy naší nynější klubovny. Tuto klubovnu si předávají mladí lidé už po 3 generace a každá zde zažila své, ale se stejnou podstatou. Ale já a můj kamarád jsme zažili něco mnohem silnějšího, než všechny jejich příběhy dohromady.
Jednou jsme přišli do klubovny jen já a můj kamarád a nechali si kola opřená o zeď tak, že bez něčí pomoci by zaručeně nemohla spadnout. Když vejdete do chodby v klubovně, tak máte akorád před očima na konci této chodby dveře do sklepa. Když jsme si kola uložili a chystali jsme se, že půjdem po schodech nahoru do naší klubovny, tak jsme si všimli, že dveře jsou zavřené (jen uvádím, že klíče od budovy klubovny mám jen já a náš starosta a v oknech jsou mříže, takže je naprosto nemožné, aby se do klubovny někdo dostal kromě nás).
Jdeme tedy po schodech (dřevěných schodech, na kterých je slyšet každý krok) nahoru do klubovny. Zavřem za sebou dveře a asi po 10 minutách našeho povídání slyšíme ze zdola ránu a pak utíkání po schodech, což nás vyděsilo. Šli jsme se tedy podívat dolů a našli jsme shozená kola a otevřené dveře do sklepa. To nás pochopitelně vyděsilo ještě víc. Vzali jsme baterku a šli jsme se do sklepa podívat. Nebyl to v tu chvíli zrovna rozumný krok, ale bylo to to první, co nás napadlo. Prohledali jsme dole celý sklep a nic. Vchodové dveře byly zamčené přesně tak, jak jsme je nechali, když jsme vcházeli do klubovny. Bylo to divné. I kdyby tam někdo byl, tak se neměl kde schovat.
O pár měsíců později jsme opět slyšeli kroky po schodech a dokonce se nám samy od sebe zavíraly dveře od klubovny a vždy se tyto nadpřirozené jevy dějí, když jsme mezi sebou všichni jistým způsobem rozhádaní.
V den letošních čarodejnic šel kolem půl 12 kamarád sám do klubovny pro batoh a za 8 minut se vrátil celý udýchaný a vystrašený, že ji konečně spatřil, tu mrtvou ženu. Byla prý zohavená ve tváři a měla rozseklou hlavu. Nemohl se z toho pár týdnů vzpamatovat…
Na tuto součást naší klubovny jsme si již zvykli a troufám si tvrdit, že i tato žena svým způsobem i na nás, takže s ní nemáme žádné větší problémy, ale je pravda, že nás stále i po těch letech dokáže pěkně vyděsit.