Koncem 18. století chytili v Caunském lese ve Francii asi 11-letého chlapce. V předchozích letech ho místní mnohokrát viděli, ale vždy se mu podařilo uprchnout. Tentokrát však ne. Dali mu jméno Victor, ale prakticky ihned se začaly šířit zvěsti o Divokém chlapci z Aveyronu.
Když se o zvláštním chlapci dozvěděl francouzský ministr vnitra, nařídil, aby Victora přivezli do Paříže. Ve francouzské metropoli se z něj okamžitě stala senzace. Na chlapce se chodily dívat celé davy, ale zajímali se o něj i vzdělanci. Doufali, že se jim podaří uvést do praxe romantické teorie známého myslitele Jeana Jacquese Rousseaua. Ten byl kritikem společenských poměrů a tvrdil, že je třeba se zaměřit na výchovu dětí. Ve svém díle Emil nebo o výchově tvrdil, že děti by měly vyrůstat mimo civilizaci chráněny před vlivem společnosti a jedině tak dospějí v jedince, který je v souladu s přirozeným řádem. Victor byl příležitost, jak si tuto teorii ověřit.
Pařížané však neviděli ideálního jedince, ale tvora, který se na člověka podobal jen zjevem. Victor byl špinavý a zjizvený tvor, který komunikoval pouze vrčením a chrčením, s oblibou jedl odpadky a nevěnoval pozornost ani jen takovým základním faktorům jako teplo či chlad. Čas trávil tím, že seděl a apaticky se kýval zepředu dozadu jako zvíře v zoo. Zajímal ho jen spánek a jídlo.
Chlapce vyšetřil i světoznámý psycholog Philippe Pinel. Ten tvrdil, že Victor zřejmě není divoch a že jde jen o nevyléčitelného idiota. Tímto termínem se kdysi označovali lidé s hlubokou duševní zaostalostí, tedy s IQ nižším než 20 bodů. Ani Pinel však nedokázal vysvětlit, jak dokázala taková osoba přežít v divočině a pořizovat si jídlo.
Victora se následně ujal mladý doktor Jean Marc Gaspard Itard. Ten popsal chlapcovo chování a pokoušel se ho naučit alespoň nejzákladnější lidské návyky. Byla to mimořádně náročná práce. Itard si zapsal, že Victorovy smysly byly mimořádně apatické. Dokonce měl nos plný špíny a přesto neměl potřebu kýchat jako běžný člověk. Dokázal vytáhnout brambor z vařící vody a přestože mu naskákaly puchýře, necítil bolest. Když vedle něj vystřelili z pistole, nedočkali se reakce. Na druhé straně se však otáčel za zvukem praskající ořechové skořápky.
Itard se pokusil chlapce naučit číst a psát. Po pěti letech však dosáhl mizerné, prakticky nulové úspěchy. Victor dokázal pouze ukazovat tabulky se slovíčky, které prezentovaly jeho aktuální touhy. Konkrétně šlo o hlad, žízeň, spánek a vyprazdňování. Nikdy nedokázal samostatně fungovat a zemřel v roce 1828 v domově pro mentálně zaostalé jako 40letý na zápal plic.
Itard díky Victorovi vypracoval učební postupy pro mentálně zaostalé děti a jeho práce se stala základním kamenem výzkumu v této oblasti. Pomohl tomu i chlapec, kterého našli v divočině a nikdy se nepodařilo přesně určit, zda jej opravdu vychovala zvířata nebo vyrostl v běžné rodině a rodiče se ho jen chtěli zbavit a tak ho opustili v lese.