V časných ranních hodinách 3. října 1955 opustila obchodní loď MV Joyita tichomořský ostrov Upolu. Na její palubě bylo dohromady 25 lidí: devět pasažérů a 16 členů posádky společně se čtyřmi tunami nákladu. Nikdo živý je už nikdy neviděl, přestože loď se podařilo nalézt.
Joyita měla problémy už od počátku plavby. V přístavu ve městě Apia, které leží na ostrově Upolu a je zároveň metropolí státu Samoa, se jí pokazil jeden z motorů. Nepodařilo se ho opravit, a tak na cestu s délkou 400 kilometrů vyrazila pouze s jedním motorem.
Cílem plavby byl ostrovní stát Tokelau, kam měla loď dorazit 5. října. Nestalo se tak a její nepřítomnost ohlásili pracovníci přístavu. Nezachytili žádné nouzové volání a začali proto očekávat nejhorší. Začalo se rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojily zejména vzdušné síly Nového Zélandu.
Uplynulo dalších pět dní, ale po plavidle či některém z jeho pasažérů nebylo ani stopy. Teprve po pěti týdnech zahlédla Joyitu obchodní loď nedaleko Fidži. Plavala tisíc kilometrů mimo vytyčené trasy, nakláněla se na jednu stranu, do trupu jí zatíkala voda a veškerý náklad spolu se záchrannými čluny byl fuč.
Na palubě nebylo ani živé duše, přestože rádio na palubě bylo naladěné na mezinárodní nouzovou frekvenci. Kapitán se očividně snažil sehnat pomoc, ale nepodařilo se mu to. Při bližším zkoumání si začala posádka lodi, která Joyitu objevila, všímat zvláštní věci.
Už zvenku se námořníkům zdálo, že během plavby Joyity se něco strašně zvrtlo. Okna byla porozbíjená a provizorně přikryté celtou, v trupu plavidla zase zela díra, kterou do podpalubí pomalu tekla voda.
Zvláštní okolnosti zmizení posádky
Přestože se však Joyita nakláněla na jednu stranu, byla poměrně plavbyschopná. Díra v trupu měla malý průměr a voda v podpalubí se do ní dostávala během pěti týdnů na volném moři. Proč pak posádka naskákala do záchranných člunů? Na mnohem větší lodi měli podstatně vyšší šanci přežít. Žádný ze záchranných člunů navíc pátrací letadla nezahlédla.
Uvnitř plavidla neměli námořníci o nic lepší pocit. Zjistili, že lodní deník i s navigačními mapami zmizel. Lékařská taška jednoho z pasažérů neobsahovala léky či chirurgické nástroje, ale jen krvavé kusy hadrů.
Posádka se také očividně snažila vypumpovat vodu ze strojovny, ale marně. Motor zřejmě přestal fungovat, když ho začala zalévat voda, přesto však byla Joyita schopná plout na hladině. Navíc měla korkem obitý trup a prázdné sudy od nafty, které by byly pro loď doslova nafukovacími vestami. Co mohlo donutit posádku a pasažéry opustit relativně bezpečí velkého plavidla a vydat se do vod Pacifiku v záchranných člunech?
Co se vlastně stalo?
Bližší vyšetřování ukázalo, že lodní rádio bylo rozbité a dokázalo vysílat jen na vzdálenost asi tří kilometrů. Z tohoto důvodu zřejmě nikdo nezachytil nouzové volání. Musíme také poznamenat, že všechny hodiny na lodi se zastavily v čase 10:25. S největší pravděpodobností však nešlo o nadpřirozenost: v tom momentě totiž zastavil generátor, který vyráběl elektřinu.
To však nevysvětluje, co se stalo s posádkou a nákladem. Jedna teorie říká, že kapitán Thomas Miller se začal bít s prvním důstojníkem Chuckem Simpsonem. Mohli se navzájem dobít tak, že upadli do bezvědomí, čímž by se loď stala poměrně zranitelnou, jelikož oni dva byli nejzkušenějšími námořníky ze všech 16 členů posádky.
Další, poněkud bizarnější teorie se týká přepadení lodě japonskými rybáři či dokonce vojenským námořnictvem, které se nevyrovnalo s prohrou v druhé světové válce. Je to však nepravděpodobné. Přestože skutečně existovali japonští vojáci, jako například Hiroo Onoda, kteří považovali kapitulaci Japonska za spojeneckou propagandu, námořníci s jejich potřebou doplňovat zásoby a komunikovat na velké vzdálenosti rádiovým spojením by jen těžko mohli přežít bez toho, aby je někdo vystopoval.
Existují i teorie o vzpouře na lodi či pojistném podvodu, žádná z nich však neumí vysvětlit, jak mohlo beze stopy zmizet 25 lidí a čtyři tuny nákladu. Zřejmě se to nikdy nedozvíme, pokud ale máte rádi paranormální jevy a zvláštní náhody, máme pro vás dobrou zprávu.
Joyitu se podařilo opravit a v roce 1956 ji prostřednictvím aukce získal nový majitel. V průběhu dalších tří let dvakrát najela na mělčinu a jednou se jí zasekly válce v motoru. Získala reputaci prokleté lodi a potenciální smrtící pasti, takže ji vlastník nakonec prodal. Skončila rozebrána na součástky.