V 17. století se stal ve španělském městě Calanda zázrak, který po dlouhém vyšetřování nakonec uznala i katolická církev. Mladému španělskému zemědělci, který utrpěl vážný úraz, dorostla během jedné noci amputována noha. Může jít v tomto případě o ojedinělý nadpřirozený zázrak nebo se jedná o záměrný podvrh?
Miguel Juan Pellicer byl mladý dvacetiletý farmář, který pracoval u svého strýce ve městě Castellón, když se mu na konci června roku 1637 stala nehoda, která mu změnila život. Miguel spadl z vozu, který tahal mezky a kolo mu projelo po noze v oblasti holenní kosti. Nohu měl tak zničenou, že v nemocnici mu ji už nedokázali nijak zachránit, a tak mu ji museli po rozsáhlém odumření tkáně amputovat. Když ho propustili z nemocnice, vrátil se ke svým rodičům do Calandy. Nedokázal však už nic smysluplného dělat, a tak před místní bazilikou začal od lidí žebrat. Během následujících dvou let se pravidelně vracel i do nemocnice, kde mu nohu ošetřovali.
Dne 29. března v roce 1640 si Miguel tak jako obvykle kolem desáté hodiny večer lehl do postele. Kolem jedenácté hodiny se na něj přišla podívat matka, a ta si všimla, že pod dekou, kterou byl zakrytý, mu bylo vidět ne jednu, ale dvě nohy. Matka proto syna odhalila a tehdy spatřila, že noha, kterou syn neměl dva a půl roku mu dorostla. Rychle probudila Miguela, aby se i on podíval na tento zázrak. Ten jí řekl, že ve snu za ním přiletěli andělé, kteří mu darovali novou nohu. O zázrak v Calandě se začala zajímat i samotná katolická církev, která spustila rozsáhlé vyšetřování, které mělo potvrdit nebo vyvrátit tento boží zásah.
Katolická církev se začala o případ Miguela Pellicer zajímat hned jak se o něm dozvěděla. Církev spustila rozsáhlé vyšetřování, které trvalo deset měsíců, až nakonec musela uznat, že se nejedná o podvod, ale jde o skutečný zázrak. Během vyšetřování katoličtí kněží oslovili množství lidí, kteří se s Miguelem setkávali před jeho nehodou i po ní, a všichni svorně potvrdili, že o nohu skutečně přišel při nehodě a v nemocnici mu ji museli amputovat. Potvrdila to i samotná nemocnice, kde po amputaci chodil na pravidelné ošetřování. Lékaři navíc zjistili, že noha, která dorostla měla i stejné modřiny a jizvy přesně tam, jako měla dříve amputována noha. Katolická církev tak tento neuvěřitelný případ uznala jako zázrak dne 27. dubna 1641.
Celý případ zdokumentoval a podrobně sepsal italský novinář a spisovatel Vittorio Messori v roce 1998. Ten dokonce zjistil další neuvěřitelný fakt, že Miguelovi přirostla přesně tatáž noha, kterou lékaři amputovali a zakopali. Potvrdil mu to hlavní chirurg v nemocnici ve Veroně, který detailně prošel všechna zachovaná svědectví a zápisky lékařů, kteří Miguelovu nohu v roce 1637 amputovali. Ti potvrdili, že dorostlá noha, kterou prozkoumali hned druhý den po zázraku, byla ještě studená a tvrdá. Modré byly i prsty na nohou. Miguel na ni v té době ještě nedokázal stoupat, a musel používat berlu. Všechno se dalo do normálu po několika dnech, kdy se noha zregenerovala, a dostala tu správnou barvu. Miguelova amputována noha byla zakopána na hřbitově v nemocnici Zaragoze. Když místo kde byla amputována noha pohřbena, odkopali, zjistilo se, že tam už noha není. Miguel Pellicer se nakonec podle dochovaných dokumentů dostal až na dvůr španělského krále Filipa IV. Samotný král si měl podle dochovaných kronik před ním pokleknout a políbit jeho nohu.
Zázrak v Calandě byl mnohokrát šetřený a zkoumán, ale nikdy se nezjistilo, že by se jednalo o záměrný podvrh ze strany církve nebo samotného Miguela Pellicera, jak si dodnes mnozí skeptici myslí. Miguelovu nehodu vidělo mnoho svědků, a také mnoho lékařů potvrdilo, že nohu měl skutečně amputovanou. Mohlo by se tedy jednat o rozsáhlé spiknutí nebo jde o zázrak, který lidská mysl ještě nedokáže pochopit?