Nejzáhadnější středověký rukopis na světě se již přes století marně snaží rozluštit lingvisté, dešifrovači a matematici. Takzvaný Voynichův rukopis však podle nové studie skutečně obsahuje text, který dává smysl. Zatím jen nevíme jaký. Stále tak zůstává více otazníků než odpovědí.
Navštivte také:
Případ Jacka Rozparovače může být zamotanější než se předpokládalo
Před více než sto sto lety v roce 1912 koupil polský sběratel Wilfrid Michael Voynich v Itálii rukopis s neznámým písmem. Ten později dostal název po svém objeviteli, který žil i v Londýně a New Yorku.
Kniha pochází ze začátku patnáctého století, což prokázala moderní radiouhlíková metoda. Je napsána neznámou abecedou se čtyřiceti znaky. Svého času patřila císaři Rudolfu II., o čemž svědčí dopis vložen do ní v sedmnáctém století. Z Rudolfovy knihovny se kodex z více než sto pergamenových listů dostal do rukou soukromých majitelů. Množstvím ilustrací připomíná rukopis botanickou nebo alchymistickou příručku.
Ať už má, nebo nemá text smysl, roky ho krvopotně zkoumali amatéři i profesionálové. Dokonce se ho snažil rozluštit tým prvotřídních kryptologů během druhé světové války, kteří úspěšně rozšifrovali množství zpráv z nepřátelského tábora. S Voynichovým rukopisem si však neporadili.
Navštivte také:
Záhadné kruhy u chorvatského ostrova: Kde se tam vzaly?
Lingvistické schéma
Studie publikovaná v časopise Plos One tvrdí, že rukopis přece jen není prázdná slátanina písmen. Vědci Marcelo Montemurro a Damian Zanette to odůvodňují tím, že našli v textu lingvistické schéma. Slova se totiž objevují ve skupinách podle tematických celků. Jedno určité slovo se tak dá nalézt vícekrát v jedné kapitole, která se věnuje nějakému konkrétnímu tématu. Například v odborné knize by se název jednoho určitého mořského živočicha objevoval nejčastěji v kapitole, která je o něm, v dalších kapitolách už jen sporadicky.
Montemurro a Zanette zjišťovali, zda něco takového platí i v neznámém jazyce ve Voynichovo rukopise. A domnívají se, že ano. Neznámý „jazyk“ rukopisu, kterému se někdy říká „vojničtina“, se podle nich zhruba podobá angličtině, tedy alespoň v tomto konkrétním ohledu rozložení slov.
Navštivte také:
VIDEO: Když se knihy vázaly do lidské kůže: Děsivé exempláře existují dodnes
Zákon nepustí
Analýza výskytu slov podle nich naznačuje, že pravdu mají ti, kteří za textem vidí víc než jen žert nebo podvod. Připomínají také, že takový typ statistického testování nebyl v době vzniku textu známý, a tak těžko může jít o vědomý podvod.
Montemurro a Zanette poukazují i na další rozbory naznačující, že text má některé rysy běžného jazyka. Slova jsou v něm rozloženy podle takzvaného Zipfovo zákona. Ten nás učí, že pokud je nejčastěji slovo ve výběru tisíckrát, druhé nejčastěji v něm bude přibližně pětsetkrát, třetí třistatřicettřikrát a tak dále. Když se někdo pokusí vytvořit falešný text z hlavy, Zipfovo zákon nedokáže bez složité kontroly dodržet.
Navštivte také:
Kde je hrobka Alexandra Velikého? Zničit ji mohli dobyvatelé i křesťanství
Ozvali se skeptici
Ve vědecké obci však existují i pochybovači, kteří tvrdí, že základní statistické metody – sledování výskytu písmen – se na kontrolu pravosti textů používaly už v devátém století. Jedním z akademických skeptiků je matematik Gordon Rugg. Vytvořil dokonce svou vlastní složitou šifru naschvál podobnou „vojničtině“, aby ukázal, jak může vypadat text se smysluplnými schématy, i když jde o nesrozumitelné „blábolení“.
Podle skeptiků už v patnáctém století mohli tehdejší metody umožnit dvěma až třem písařům vytvořit podobnou knihu za pár týdnů. V tom případě by šlo o výnosný obchod, protože kupci za takové tajemné rukopisy v renesanci štědře platili. Rudolf II. prý za Voynichův rukopis zaplatil šest set dukátů, což byla částka, o níž se běžným obyvatelům mohlo jen snít.