Zázrak

V roce 1987 mi zemřela matka. Z jejího odchodu jsem byla velmi nešťastná. V nesmírné bolesti ze ztráty milované bytosti prostoupil mou mysl tato neústupně myšlenka: „Mami, za 3 roky se setkáme. Přijdu za tebou.“
Po roce 1989, sledující politické události na televizní obrazovce vždy dlouho do noci, jsem začala pociťovat zvláštní bolesti v oblasti žaludku, přestože nikdy předtím jsem žádné potíže s trávením ani se žlučníkem neměla. Bolesti se noc co noc stupňovaly, až jsem si jednou v noci nahmatala pod pravými žebry tuhý útvar. Protože jsem se cítila velmi špatně, odvoz do nemocnice byl nezbytný. V tu dobu i mezi zdravotníky vládlo určité napětí, což se projevilo i ve vztahu k pacientům. Operovali mě až za 14 dnů. Druhý týden pobytu v nemocnici mi už bylo velmi špatně, přestávali mi pracovat ledviny. Jako lékařka jsem věděla, že příznaky, které mám, jsou začátkem konce.
V noci před operací jsem cítila, že umírám. Přestala jsem vnímat pokoj a zmocňoval mě pocit blaženosti. Najednou jsem vyšla ze svého těla a začala se vznášet ve tmě. Zároveň jsem z výšky zcela jasně viděla své schoulené tělo, ležící bez života na posteli. Postupně jsem se však od něj vzdalovala do nekonečné tmy. Po jistém čase jsem z ní vyšla na obrovskou zelenou louku bez květů. Obzor procházel do modré oblohy, prozářené zvláštním jasem. Bylo to nádherné! Vlevo, jakoby v dálce, jsem uviděla lavičku se sedící postavou. Poznala jsem v ní mou matku. Rozběhla jsem se k ní a volala: „Mami, ty jsi tady? Už jdu k tobě!“
Zjistila jsem však, že tato slova říkám do nějakého zrcadla, přestože já jsem se v něm neviděla. Rozhodla jsem se opět podívat směrem k lavičce. Máma z ní už vstávala a s rukama nataženýma dopředu křičela: „Nechoď sem! Ty tam ještě zůstaň! Já se tu mám dobře, jen ty tam ještě zůstaň! Máš proč žít!“
Překvapená jsem zůstala stát, přestože jsem ji chtěla obejmout. Ona se však začala pomalu vzdalovat a spolu s ní zmizela i překrásná zelená louka s modrou oblohou. Ocitla jsem se znovu v černé tmě, přibližující se jí ke svému bezvládnému tělu. Dostala jsem se do něj tak, že jsem s ním splynula. Ve stejném okamžiku jsem však začala vnímat nemocniční pokoj a mladého lékaře, který se nade mnou skláněl s obavami v očích. Promluvila jsem se mu slovy: „Nebojte se, pane doktore, budu žít. Moje máma mě tam ještě nechce!“
Nevím, co si pomyslel, ale po jeho odchodu z pokoje mi dali injekci a ihned mě vzali na operační sál, kde se potvrdila vážnost onemocnění. Trvalo dlouho, než jsem se zotavila. Podstoupila jsem ještě hodně vyšetření a zákroků. Na bolesti jsem už zapomněla, ale ta zelená louka s nádhernou oblohou a lavička s mojí maminkou mi zůstane v paměti do konce života.