5 skutečných příběhů: Děti, co mluvili s mrtvými

Dětská fantazie nezná hranice. A možná si to my dospělí jen tak říkáme, protože je to stravitelnější než připustit, že některé strašidelné věci, které slyšíme z dětských úst, nejsou výplodem jejich představivosti, ale rozšířeného vnímání.
Milovníci záhad mezi nebem a zemí tvrdí, že právě děti jsou naším pojítkem mezi jinými světy. Jsou ovlivnitelné, důvěřivé, otevřené novým podnětům, což z nich dělá ideální „médium“. Vidí i věci, které my nevidíme? Nebo jen chtějí být středem pozornosti? Sami si udělejte názor. Zde jsou příběhy dětských chův, co kolují po síti. Z kterých běhá mráz po zádech.

Jednou v noci jsem se starala o svého malého bratrance v Montaně, když mi začal vyprávět báchorky o strašákovi, co se prý vkrádá do ložnice jeho rodičů. Když jsem se ho zeptala, jak vypadá do obličeje, s klidem Angličana mi odpověděl, že on přece nemá tvář.

V jeden večer jsem se starala o děti našich známých. Nejmladší měl čtyři, tak jsem ho uložila do postele a pak dívala telku, dokud se rodiče nevrátili z kina. Na druhý den mi volali, prý se jim jejich synek postěžoval, že nemohl usnout, protože jsem se na něj v noci dívala, stojíc u dveří dost dlouhou dobu. Byla jsem z toho obvinění tak mimo, že jsem ani nevěděla, co na to říct.

Jedno z děvčátek, které jsem babysittovala, nechtělo nikdy chodit spát. Měla tři a vždy to byl dlouhý boj, uložit ji do postele. Ptala se, proč už musí jít, tak jí říkám, že proto, že je noc a všechny dobré holčičky chodí tehdy spát. Na to namířila svým malým ukazováčkem do tmavého rohu dětského pokoje a nevinným hláskem se zeptala: „A co tato malá holčička?“

Před dvěma lety jsem své malé sestřenici ukazovala ročenku z mé základní školy. Jak jsme si tak prohlíželi fotky, najednou vyjekla a ukázala na portrét jednoho chlapce: „Jeej, tento vypadá úplně jako Nick!“. Ptám se jí, kdo je Nick, a ona na to: „No přece Nick, co žije v mé skříni“, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

Právě jsem mířila do koupelny, když jsem si všimla, že malá April se chichotá na schodech a strouhá grimasy. Byla velmi živé dítě, tak mi na tom nepřišlo nic divného, ale i tak jsem se jí jen tak konverzačně zeptala, co dělá. „Opakuji po té tetě s copem“, byla její odpověď. Rozhlédla jsem se kolem, nikde nikoho. „Po jaké tetě?“ ptám se April. Ukázala na jeden z podpůrných trámů schodiště. „A co ta teta dělá?“, přemohla mě zvědavost. Holčička mi vysvětlila, že teta dělá směšné ksichty. „Ten cop má kolem krku“, dodala. Než jsem ji stihla poprosit, ať to zopakuje, pokračovala dále: „Ona visí za cop“. Teprve tehdy mi došlo, že to nebyly jen nějaké grimasy, ale že April imitovala výraz tváře člověka, co se nemůže nadechnout…“