Almas – žijící kavkazský pračlověk

Legendy o podivných chlupatých tvorech se dají najít na každém kontinentu – nejznámější ze všech je asi yeti z Himalájí, bigfoot nebo sasquatch ze Severní Ameriky. Antropologové však zásadně odmítají možnost, že by ještě někde na naší planetě žil člověku podobný tvor. Slyšeli jste však o Almaş – pralidech z pohoří Kavkaz?

Almas – přežívající pračlověk
Pojmenování almas pochází z tureckého slova almaslar, což je označení pro divoké samotáře žijící v horách. O výskytu těchto podivných zarostlých a divokých tvorů existuje mnoho záznamů v kronikách, lékařských záznamech nebo ve vojenských materiálech nejen z pohoří Kavkaz, ale i z Altaje nebo Pamíru. V Číně, Mongolsk , Arménii, Gruzii, Afghánistánu nebo Tádžikistánu se o Almaş mezi lidmi říká neustále, a popisy těchto pralidí se velmi shodují. Tito pralidé mají být vysocí asi dva metry, tělo mají zarostlé hustou srstí tmavé barvy a svou postavou se podobají na lidi. Je tedy možné, aby někde v nedostupných místech asijských pohoří přežívali pradávní příbuzní lidí, o kterých věda zatím nic neví?

Mnohé důkazy o Almas
Pokud se podíváme do historie, je hodně zaznamenaných svědectví o Almas, které by podle nezaujatých vědců skutečně ještě mohli někde přežívat. Jako první popsal podivného tvora příbuzného člověku německý cestovatel a spisovatel Johannn Schiltberger v roce 1430, kdy se ocitl na dvoře osmanského sultána Bayezita I. Německý cestovatel se prý měl setkat s několika Almas, kteří byli drženi v klecích osmanského vládce jako jeho atrakce. Zmínka o těchto tvorech se dá najít v jeho knize, která vyšla až v roce 1603 a je uložena v mnichovském archivu.

Další důkaz přinesla ruská odbornice v anatomii Maria-Jeanne Kofmanová, která se výzkumu Almaş věnovala třicet let. Ta zjistila, že v druhé polovině 19. století byla v Gruzii na hoře Zaadan chycena samice Almas. Byla tmavé pleti s červenými vlasy a dostala jméno Zana. Vůbec nebyla schopna mluvit, přesto prožila celý svůj život ve vesničce T’khina. S jedním vesničanem počala až 5 dětí a jejich příbuzní zde dodnes žijí. Zemřela v 80. letech 19. století. V roce 2009 byla její lebka a lebka jejího syna Khwita (na fotce) podrobena analýze DNA na Newyorské univerzitě, která u obou potvrdila neandrtálský genom. Zana i Khwit tak byli nějací kříženci neandrtálců, kterým se podařilo přežít až do dnešní doby.

A konečně v roce 1983 britský antropolog Myra Lesley Shackley si měl možnost zalistovat v lékařských knihách tibetských mnichů. V nich našel stovky detailních perokreseb rostlin a zvířat, které se dají v Himalájích ještě i dnes vidět. Největším překvapením pro něj však byla dokonalá kresba Almas, při které byla poznámka, že část těla tohoto živočicha se považuje za součást léčivých přípravků. Své poznatky o různých člověku podobných tvorech pak uvádí ve své knize Still living? (Stále žijící?)

Vědomost o podivných tvorech však měla mít i bývalá ruská rozvědka NKVD, která v roce 1941 zadržela na několika místech na Kavkaze zvláštní zarostlé muže, kteří nebyli nijak oblečeni a s sebou neměli vůbec nic. Neuměli vůbec mluvit a tak je nakonec agenti NKVD zastřelili.

Mnozí se dnes domnívají, že by se mohlo i v tomto případě jednat o Almas. A četné nálezy antropologů z Abcházie, ale i Mongolska svědčí o tom, že nalezené ostatky „lidi“ nepatří Homo sapiens sapiens, ale blízkým dosud nezařazeným lidským předkům. Mohou patřit k takzvaným Almas, o kterých se v asijských zemích tolik mluví? Je tedy možné, aby někde v asijských pohořích ještě dosud žili evolučně blízcí příbuzní dnešního člověka?