Bublající láva a smrt

Každému z nás se asi někdy stalo, že sen který se mu zdál se vyplnil. Mě se to stává poměrně často, ale jednou to bylo jiné… Tehdy jsem ještě chodila na střední školu. Zdál se mi sen, v němž jsem jela vlakem a na protější sedačce jsem viděla sedět svou prababičku a psa. Z vlaku jsem měla výhled předním sklem, jako bych seděla v autobuse. Najednou se všude objevila rudá obloha a následně bublající láva pod námi. Koleje se ztrácely v nenávratnu. Pak přišel pocit pádu a tma… Po chvíli jsme opět jeli stejným vlakem, kolem byla krásná zelená krajina a všechno kvetlo. Prababička seděla naproti a hlídala ležícího psa, který byl úplně šedivý… Pak jsem procitla. Tušila jsem, že někdo zemřel. První moje myšlenka byla na starou prababičku a psa, navíc jsme měli doma těžce nemocné miminko. Ale pravda ukázala až po příchodu do školy. Spolužačka spáchala sebevraždu přesně v době, kdy se mi zdál onen sen. Skočila z mostu a já si ten skok ve snu prožila s ní. Tak děsivý pocit úzkosti a tísně jsem nikdy předtím nezažila a nikdy už ani zažít nechci.