Bývalé vojenské hřbitovy na území Prahy

Josefínské reformy zasáhly citelně i do pohřebnictví. Po roce 1786 skončilo pohřbívání kolem kostelů a byly zakládány hřbitovy mimo městské hradby. Pro vojenskou posádku na pravém břehu Vltavy na Špitálském poli, daleko za poříčskou branou pod příkrým svahem Vítkova. Místo nebylo zvoleno náhodně, jen několik set metrů za rozsáhlým objektem Invalidovny postaveným koncem vlády císaře Karla VI. z velkorysé nadace maršála Petra Strozziho, který za dlouholeté služby v armádě poznal rub vojenské slávy. Nadací chtěl zajistit alespoň klidné stáří důstojníkům a vojínům zmrzačeným v dlouholetých válkách s Turky. Velkolepému odkazu maršálovu odpovídal velkorysý projekt, svěřený osvědčenému Kiliánu Kryštofu Dientzenhoferovi. Bohužel se podařilo realizovat jen pouhou devítinu zamýšleného rozsahu stavby. Již rok po smrti císařově se stavba zastavila a zbytek nadace se nepochybně rozplynul v další, pro Marii Terezii téměř osudovém konfliktu, ve válkách o rakouské dědictví. Nejen Praha, ale zejména české země se staly na čtyřicet let tragickým bojištěm.

Hřbitov sloužil pro pražskou posádku více než sto let, byl určen pro důstojníky i vojíny zemřelé během služby, pokud neměli nikoho, kdo by je vypravil na poslední cestu. Za napoleonských válek se rychle zaplnil nebožtíky z pražských špitálů, kam byli dopravováni těžce zranění po bitvě u Drážďan a Chlumce v roce 1813. Car Alexandr I. zde dal dokonce postavit pomník padlým ruským hrdinům, který se po zrušení hřbitova v roce 1906 přemístil na Olšany včetně honosnějších náhrobků významnějších důstojníků. Důvodem zrušení hřbitova byl nepochybně rychlý růst nového předměstí založeného po roce 1817 na geometricky pravidelném půdorysu a pojmenovaném po druhé manželce císaře Františka I. Karolině – Karolinenthal – Karolinčany – Karlín. Jedinou připomínkou, která téměř bez úhony přežila novou průmyslovou zástavbu v místě hřbitova, je bývalá kaple, nalézající se dnes na ploše zrušeného překladiště ČKD, zaplněné dnes provizorními halami různých firem. Najdeme ji v místě, kde ústí ulice Šaldova a Březinova do ulice Pernerovy. Kaple je zajímavá tím, že zde byla dočasně uložena mrtvola generála Scharnhorsta, preceptora pruské armády, před převozem do Berlína. Dnes ovšem slouží k mnohem prozaičtějším účelům, k provozu dieselagregátu, který zajišťuje oběh topného media okolním halám. Kupodivu zůstala téměř nepoškozená a je poslední připomínkou bývalého hřbitova. Ke starému Karlínu a Dientzenhoferovské Invalidovně bezesporu patří.

Ve stejném době byl i na levém břehu Vltavy založen vojenský hřbitov na rozhraní Hradčan a Střešovic, těsně pod hradbami barokního opevnění o desátého bastionu. Byl zrušen podobně jako hřbitov karlínský v roce 1906. Sloužil převážně pro posádku pražského dělostřeleckého pluku a jeho zánik byl po zrušení téměř nepozorovatelný. Prostory bývalého glacis pod úrovní okolního terénu se potupně zanášely spadaným listím a splavovanou zeminou z okolního svahu. Ještě v polovině 30. let 20. století byl poměrně zachovalý. Smrtelnou ránu mu zasadili až pilní zahrádkáři, kteří svoji kolonii záhonů stále více posunovali pod samotné pevnostní zdi pod baštou svatého Františka. Byli to přičinliví pěstitelé zeleniny, která měla za druhé světové války nepochybně větší hodnotu než polozasuté hroby a náhrobky dávno zapomenutých dělostřelců. Kam se poděly umělecky hodnotné plastiky z dílen pražských Platzerů? Kam zmizel společný hrob pruských granátníků zabitých při náhodném výbuchu střeliva v době okupace Prahy po prohrané bitvě u Hradce Králové?

Dnes tu najdeme spíše jen trosky pomníků osazených těsně u hradeb a desky vložené do zdí, ale i ty jsou poničeny vandaly, kteří si z nich nadělali terče svých zábav. Neušetřili ani náhrobní desku velezasloužilého Josef Jüttnera, poručíka a učitele matematické školy dělostřelců, s jejichž pomocí prováděl v letech 1913 až 1820 z podnětu a za účinné podpory nejvyššího purkrabí království Českého hraběte Kolowrata přesné geodetické zaměření pražských domů a ulic. I když musel svou práci na čas přerušit a nastoupit do služby v armádě (působil delší dobu jako geometr v Mohuči), byl jeho plán Prahy konečně vydán v precizním grafickém provedení. Bohužel v malém nákladu asi jednoho tisíce výtisků, což nepochybně zavinil příliš velký rozměr. Čilá konkurence tento nedostatek rychle napravila přetiskem ve zmenšeném měřítku pro praktické použití návštěvníků města. Přesto zůstal Jüttnerův plán na několik desítiletí podkladem pro další kartografická vydání. Dnes je ovšem originál sběratelskou vzácností a jeden z nich i ozdobou zasedací síně Klubu Za starou Prahu v Juditině věži.

Nejdramatičtější osud postihl dnes už zcela zapomenutý a zmizelý hřbitov u obce Štěrboholy, kde se 6. května 1757 odehrála bitva o Prahu mezi vojskem pruského krále Bedřicha Velikého a armádou císařovny Marie telerie, spěchající na pomoc obležené Praze. V osudovém střetnutí, ve kterém Prusové již začali ustupovat, zachránil situaci sedmasedmdesátiletý maršál Schwerin. Osobní statečností dokázal zvrátit hrozící porážku v rozhodné vítězství, zaplatil za to však smrtí. O půlstoletí později, kdy bylo Prusko spojencem Rakouska v boji proti Napoleonovi, vykoupila místo, kde maršál Schwein padl, pruská vláda a zbudovala zde symbolický hřbitov. Na vyvýšené terase s nárožními jehlany stál mohutný tři a půl metru vysoký litinový pylon s bohatou klasicistní výzdobou válečnými symboly v mělkém reliéfu, s akroteriemi na vrcholové desce. Na přední straně pod vítězným věncem rozpínala křídla pruská orlice. Před terasou na komolém jehlanu, vyzděném z kvádrů, spočíval mohutný kubus z tmavého mramoru se smutečními festonypod vyzlaceným železným křížem a maršálovým portrétem na jeho přední straně. Polozapomenutý hřbitov dostal po okupaci zbytku okleštěného Československa novou náplň, změnil se v jakousi starogermánskou Walhalu, kultovní místo symbolizující nadvládu velkoněmecké říše. Jeho nový statut hlásala tabule s říšskou orlicí a hákovým křížem – STANDORF FRIEDHOF – posádkový hřbitov. Byli zde pohřbíváni příslušníci zbraní SS, kteří během války zemřeli v pražských nemocnicích a každého 15. března (datum bylo zvoleno symbolicky!) probíhal na hřbitově slavnostní ceremoniál vzpomínkové tryzny za padlé hrdiny. Mimořádně slavnostní obřad se zde odehrál 15. března 1942, kdy za účasti generality Wehrmachtu s pražského útvaru SS byl položen věnec zastupujícího říšského protektora a generála policie Rienharda Heydricha. Jen o necelé tři měsíce později opouštěl zastupující říšský protektor Prahu ve smutečně vyzdobeném katafalku. Pokaždé v den výročí bitvy o Prahu 6. května byl hřbitov dějištěm pompézních oslav, o kterých musel referovat všechen protektorátní tisk a zejména filmový týdeník přinášel o této události podrobný záznam. Kdo dnes o tom ví a kdo si pamatuje, že takový hřbitov vůbec existoval? Snad jen nejstarší generace z místních rodáků by nám mohla ukázat místo, kde stával. Pokud se zachovaly nějaké záběry ve filmovém archivu, bylo by zajímavé a poučné pro mladou a střední generaci, kdyby mám je pan Čáslavský ukázal v některém pořadu Hledání ztraceného času.

V květnových dnech 1945 samozvaní obrazoborci zdemolovali náhrobky, zlikvidovali terasu, vykáceli vzrostlé stromy a srovnali se zemí hroby 182 esesmanů, aby nic nepřipomínalo kultovní hřbitov. Litinový pylon, precizní odlitek berlínské huti, byl nádhernou ukázkou vkusu funerální plastiky doby klasicismu a empiru. Nepochybně skončil jako surovina. Jen mramorový kubus, ovšem bez původní výzdoby a maršálova portrétu se ještě v létě 1947 povaloval za plotem kamenické dílny naproti hlavního vchodu na Vinohradský hřbitov. Několikametrákový kámen si zachoval alespoň svoji hodnotu pro další zpracování. Obec Štěrbohaly je dnes součástí Prahy a zmizelý hřbitov do její historie rozhodně patří.