Děsivý vzkaz ze záhrobí! Prasklá žárovka hlásí smrt!

Rádi se bojíte? Marcela se svěřila s příběhem, ze kterého mrazí…

Před několika lety jsem pracovala jako prodavačka v cukrárně. Moc ráda si povídám s lidmi, a tak se okolo mě začalo pohybovat pár nových přátel. Mezi nimi byl i jeden starší pán jménem Josífek, který celý život pracoval na stavbách a vykonával práce všeho druhu. Občas si za mnou přicházel nad kafíčkem a dortíky popovídat. Byl to moc hodný pán, sice trošku osamělý, protože mu jeho paní zemřela a on žil jako samotář pouze se psem.Peněz neměl nazbyt, žil, jak se říká, z ruky do pusy, tak jako mnoho z nás.

Při jedné jeho návštěvě se nám podařilo navázat hovor na téma: nadpřirozené jevy, duchové, víra. Netajil se tím, že na posmrtný život nevěří, ale krásně jsme si na toto téma pohovořili. Náhle mě napadla myšlenka a povídám: „Dobře, mám nápad! Abychom zjistili, jak vše ve skutečnosti je a funguje, tak až jeden z nás odejde na věčnost, dá tomu druhému znamení, pokud skutečně po smrti něco je.“ Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak krátká doba uplyne, než se dozvím, jak se věci mají.

Jednou za měsíc jezdíme s přítelem na hřbitov položit kytičku k rodinnému hrobu. Byla neděle odpoledne, něco okolo páté hodiny. Ponurý, listopadový den. Chladný vítr šlehal do tváří, honil listí po cestě – a my chtěli co nejdříve opustit to místo. Při zpáteční cestě jsme si dokonce svítili baterkou. V jejím světle jsme náhle spatřili mezi brankou u východu stát vedle sebe dva veliké, černé, dlouhosrsté vlčáky. Jejich oči měly přímo pekelný výraz, až tuhla v žilách krev.

Brr, ještě nyní se klepu zimou, když si ten obraz vybavím. Na okamžik nám nohy ztuhly a nechtěly nás nést dál. Zastavili jsme a psi po chvilce odběhli směrem do vesnice.Též jsme jeli tím směrem, ale žádného psa nepotkali, což mi připadalo dost zvláštní, protože nikde nebyla žádná odbočka, kam by se mohli ukrýt.

Po příjezdu domů jsme si udělali hezký večer a šli spát. Jednou, dvakrát za noc se probudím a jdu se napít vody. Taková má potřeba, můj zvyk.V ždy si na chodbě rozsvítím, abych neupadla. Tentokrát se však v přízemí svítilo a já si pomyslela, že někdo z nás dole zapomněl zhasnout. Nicméně chodba byla dostatečně osvícena, proto jsem si cestou do kuchyně nerozsvítila. Jaképak bylo mé překvapení, když náhle byla všude tma jako v ranci. To mě vyděsilo.

Okamžitě jsem vklouzla do postele, kde přítel spal jako dub. Zatřásla jsem jím, vzbudila, vyzbrojila paralyzérem a vypravili jsme se prozkoumat, zda nám někdo cizí nechodí po domě. Nikde však nebylo ani živáčka. Měla jsem podivné pocity a usnula až nad ránem. Druhý den v práci ke mně přišel Josífkův kamarád, který mi sdělil velmi smutnou novinu. Josífek se prý podrobil vyšetření v nemocnici, kde se dozvěděl o rakovině plic a že mu zbývá přibližně měsíc života. Prý ho tato zpráva zcela zlomila, opil se a skočil pod vlak. Ptala jsem se: „Kdy?“

„Včera, v neděli okolo půl páté,“ zněla odpověď. Vtom mi došlo, že se se mnou přišel Josífek rozloučit, dát znamení, jak jsme si přibližně před rokem slíbili. Psi v otevřené bráně hřbitova, světlo, které samo zhaslo… Nakonec přítel dodatečně zjistil, že praskly navíc ještě tři žárovky, a musel je vyměnit za nové.