Domácí přítel

Začalo to zhruba v mých šesti letech. Když se mě moje máma chystala doprovodit do školky. Už jsem čekal před domem a něco dělal. Máma zaslechla z obýváku vzdychání, podívala se dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Přitom vzdychání neustávalo.
Další podstatná věc se mi stala zhruba v deseti letech, kdy jsem se v noci z ničeho nic probudil a z mého šuplíku vylézal jakýsi stín. Nijak jsem tomu nevěnoval pozornost a spal dál.
O půl roku později mi začal duch brnkat z ničeho nic na kytaru a to asi 10 vteřin. Potom se dva roky nic nedělo až do doby, kdy jsem odjel na školu v přírodě a sestra spala v pokoji sama. Uprostřed noci se probudila kvůli hlasitému chrápání (chrápu dost nahlas), ale ejhle, v posteli jsem neležel. Možná si prostě duch odpočinul na mojí posteli, když jsem zrovna nebyl doma. Od té doby byl dost aktivní, zhasínal přebytečná světla, zavíral dveře. Zcela jistě jsme k vůli tomu „ušetřili“ i za elektriku.
Když jsem si před rokem koupil digiridoo (australský hudební nástroj), duch na něj začal taky hrát. No a další jeho koníček je přepínání kanálů na televizi, asi má rád kabelovku. No a taky hodně často, cítím dech za krkem, když sedím u počítače.

Popisuji to humorně, ale je to pravda. Myslím, že je to super, když je tu mezi námi někdo další. Občas na něj mluvím, ale opravdu nevím, jestli poslouchá. Je to hold takový náš rodinný přítel.