Drahanská vrchovina: krajina legend

Etnograf Oldřich Sirovátka mluví o Drahanské vrchovině jako o „posmutnělém světě“. Kraj bez železnic žil v 19. století a ještě dlouho ve 20. století „odloučeně, osaměle a uzavřeně sám v sobě. Novoty sem vnikaly později, všecko staré se uchovávalo déle a úporněji. Také dávné tradice, stavby, kroje, obyčeje, písně, tance, pověry a pohádky a pověsti se zde udržovaly silněji a trvaleji než jinde“.

Krajina je zde převážně lesnatá, a tak není divu, že je motiv lesa hojně zastoupen i ve zdejších pověstech. Rozsáhlé lesy podněcovaly svými hlubinami představivost zdejších obyvatel odpradávna. Lesní prostor se může koneckonců ještě dnes proměňovat v „panoramatické projekční plátno temných a iracionálních tvarů“. Přiznejme si, kdo z nás se v nočním lese nebojí?

Z lesa tradičně přicházely divé ženy nebo též divoženky jako v pověstech O žních a Divoženky ze Studnic. Na svátek Všech svatých bylo možné potkat procesí umrlců, což se údajně stalo stařečkovi Sotolářovi z Podomí v lese Na Dalekých u Ruprechtova. A ovšem, k lesu pařili i věčně hladoví vlci. Pravděpodobně posledním vlkem v račickém polesí byl zbloudilý samotář skolený roku 1859 několika smrtícími výstřely z ručnice lesního adjunkta Františka Bindera a skupiny dalších devíti myslivců barona Mundyho, jak se o tom dočteme ve sbírce račických pověstí Dagmar Stryjové.

Les má ale jistě i svoji druhou, přívětivou tvář. Odedávna sloužil jako útočiště těm, kteří v něm hledali ústraní a ochranu před nebezpečenstvím vnějšího světa. Takovou naději skýtal les například před cholerou krásenskému siláku Urbanovi, v jiných pověstech pak venkovanům před nepřátelskými vojsky.
Potřebnou samotu a klid pro svoje přebývání s Bohem nacházeli v lese poustevníci, za pokáním tam podle pověsti odešel například dřívější lupič Juhásek.

Mnoho pověr a pověstí se vázalo též k cestám a cestování. Nejistota putování způsobila, že lidská fantazie obydlela cesty duchy a strašidelnými postavami, které byly málokdy k člověku přívětivé, mnohem častěji však nepřátelské. Vždy, když vykročil venkovan za hranice svého malého světa, určeného horizontem okolních lesů, vydával se vstříc velkému dobrodružství. Byl vydán na milost loupežníkům, lapkům a démonickým postavám. S loupežníky či „raubíři“ se prý bylo možné setkat například v račických lesích. Vápeníci z Lipovce, rozvážející vápno „po dědinách“, o tom věděli své.

Ukázkou démonické bytosti ohrožující pocestné nám pak může být Šubikslíza, která strašívala u mostu u Vymazalky na cestě z Pístovic do Nemojan.
Tragické či zázračné události na cestách připomínají v krajině při okrajích cest četné drobné sakrální památky – kříže, kapličky, Boží muka a svaté obrázky, případně jiné symboly a znamení. Pár sešlapaných bot a pamětní cedulka na staré borovici v Rakoveckém údolí je vzpomínkou na násilnou smrt ševcovského učně z Podomí. Obrázkem bylo označeno například i místo zjevení anděla při lesní cestě z Pustiměře do Studnic, ke kterému se váže pověst nazvaná U Panáčka. Litinový kříž u jedné z tůní obávané bažiny u polní cesty z Drnovic do Ježkovic zase připomíná příběh utopeného vápeníka s koňským povozem.