Duch ve skle
Je to tak 14 měsíců zpět – byla jsem s kamarádem venku. Bylo to v dobu, kdy kolem 7 hodiny večerní byla ještě tma, ale sníh už nebyl. Na vesnici máme dům, který je již dva roky opuštěný. Kdysi tam bydlel jeden starý a hodně milý pán. Naše mladší generace (a nejen ona) ho měla hodně ráda. Byl k nám vždy upřímný a sem tam nám kupoval nějaké ty sladkosti.
Před dvěmi lety, těsně před Vánoci zemřel. V tuto dobu je dům starý s ztrouchnivělý. Často jsem tam chodívala sama a poté jsme tam začali chodit i s kamarádem. Vždy jsem si z něho utahovala, že v tom domě straší a že na nás za chvíli vylítne rozzlobený duch a oba nás zabije. Jednou v noci jsem si četla článek o duchách. Poté mi napsal kamarád, jestli půjdeme zase ven. Bylo asi půl 7 – to ještě bylo docela světlo. Tak jsme teda vyšli. Chvíli jsme se toulali po vesnici a poté jsme zase zamířili na naše slavné místo, které jsme pojmenovali „strašidelný dům“ (Abych to ujasnila – ve dne to zlé není, ale v noci je to vážně strašidelné. Dům je u malého, hustě zarostlého lesíka a z druhé strany je rybník a pole). Jelikož jsem byla navnaděna článkem, který jsem četla před tím, než jsme šli ven, začala jsem si dělat fotky do mobilu. (Mám velice nekvalitní foťák, takže jsem nečekala veliké zázraky) Zapla jsem blesk a fotila jsem onen dům. Nejdříve z dálky a poté jsem začala dělat detalnější fotky. Zaměřila jsem se na okno. Když už kamarádovi volala mamka, že musí domů, protože jde zítra do školy, tak jsme to zabalili a oba jsme se vydali domů. Doma jsem se těch zbytečných fotek chtěla zbavit, aby mi zbytečně nešpinili mobil. Začala jsem to prohlížet s doufáním, že by tam něco mohlo být. Když jsem nic nenašla, vymazala jsem fotku. Až jsem došla na jednu, která mě zaujala. Vedle odrazu blesku z mobilu se mi zobrazila tvář. Vystínovaná tvář. Jsem si jista, že to není odraz mého obličeje.
Přiložená fotografie:
