Existuje svět „za zrcadlem“?

Je možné vstoupit do světa „za zrcadlem“, tedy do jiného prostoru či reality? Záhadologové věří, že tento svět existuje a že právě odtud k nám pronikají nejrůznější přízraky, UFO a všelijaká další podivná havěť. Jestliže oni mohou k nám, můžeme se my dostat k nim?

Samotným zrcadlům se odedávna přisuzuje kouzelná moc. V mytologii a magii jsou považována za tajemný předmět. Obraz, který se v zrcadle odráží, jako by v něm pokračoval někam dál. Soudilo se také, že zrcadlo může zobrazovat i myšlenky a pocity člověka, a dokonce mu vzít i duši. V domech, kde někdo zemřel, se zrcadla pro jistotu zakrývala, aby do nich nemohla vstoupit duše zesnulého. Zrcadlo hrálo významnou roli i při věštění – dívka v něm mohla například spatřit svého budoucího ženicha; pojetí zrcadla jako tajemného předmětu se objevilo i v literatuře (Alenka v říši divů, Sněžná královna, Království křivých zrcadel aj.).

Zrcadlům přikládal zvláštní význam i ruský badatel N. A. Kozyrev, který objevil, že povrchy, jež tvoří speciální hliníková vrstva, mohou stejně jako zrcadlo nebo konkávní čočka soustředit, násobit či odrážet nejen světlo, ale také energii hvězd, rostlin či člověka. Vědec věřil tomu, že biologické spojení funguje napříč časem a domníval se, že ho lze realizovat s pomocí speciálních komor s hliníkovou vrstvou. Na základě jeho tezí vědci z Ruské akademie lékařských věd provedli v 90. letech minulého století unikátní experiment – pro pokusy s lidmi sestavili mohutné válce s postranní štěrbinou, v nichž byli jedinci obklopení vlastním polem. Na těchto odrazových plochách, které se nazývají Kozyrevova zrcadla, se měly soustředit holografické procesy intelektuální činnosti pokusných osob a za pomoci encefalogramů, kardiogramů či Kirlianových fotografií registrovat jejich případné změny. Překvapivě vyšlo najevo, že u lidí, kteří mezi Kozyrevovými zrcadly pobývali, se zvýšila schopnost telepatického spojení, některé z osob měly zase pocit, že se staly účastníky dávných historických událostí.

Anomální zóny

Spisovatel N. V. Gogol v povídce Zakleté místo popsal anomální zónu. Když do ní člověk vstoupil, přemístil se do jiného prostoru. Podobná místa existují i ve skutečnosti – příkladem může být Bermudský trojúhelník, ve kterém už zmizela řada lodí a letadel. Stejné zóny existují i na souši, nicméně „fungují“ prý trochu jinak. Jejich energie působí zejména na lidi s určitými psychickými a fyzickými vlastnostmi.

Existují i tzv. bludné zóny, těch je ale relativně málo. Například v roce 1994 objevila norská rybářská loď v moři zmrzlé tělo kojence – holčičky, která na sobě měla kruh z Titaniku. Byla nalezena v místech, kde se loď roku 1912 potopila. Jak to, že se tělo dítěte dochovalo neporušené 82 let a vyplavalo zrovna ve chvíli, kdy kolem pluli Norové? Dostalo se do naší doby nějakou časovou dírou?

Další zajímavý případ se stal v roce 1880 v americkém státě Tennessee. David Lang šel po polní cestě směrem ke svému domu. Jeho žena stála na verandě a mávala mu, když David zničehonic zmizel. Prostě se na místě vypařil. Pátrání bylo neúspěšné, pouze v místě, kde k podivné události došlo, byl ještě dlouhou dobu patrný tmavý kruh o průměru 5 metrů. Nic na něm nerostlo a vyhýbal se mu i hmyz. Když Langovy děti do kruhu vstoupily, slyšely jakoby z hlubin otcův slabý hlas, ale nerozuměly, co se jim snaží říct.

Co na to říká věda?

Akademická obec některým z popsaných jevů nevěnuje pozornost, s jinými si zatím neví rady. Některé z nich mohou nejspíš souviset s paralelními světy. Teorii paralelních vesmírů poprvé zmínil americký fyzik Hugh Everett ve své doktorské dizertaci v roce 1957. Snažil se v ní objasnit hádanku kvantové mechaniky, se kterou si věhlasní vědci nevěděli rady celá desetiletí. Everettův vesmír s mnoha světy se v každém okamžiku rozvětvuje na nekonečný počet světů a v každém z nich probíhá jedna z možných variant vývoje událostí. Tuto fantastickou myšlenku zavrhli svého času mnozí experti.

Jenže paralelní světy skutečně existují. K tomuto matematickému objevu dospěli před časem i vědci z Oxfordské univerzity, ale ve skutečnosti je všechno ještě mnohem složitější. Podle zákonů kvantové mechaniky se do okamžiku pozorování částice nacházejí ve stavu superpozice: mohou mít současně protikladné spiny nebo se ve stejném okamžiku mohou nacházet na různých místech. Laicky řečeno: struktura vesmíru je rozdělená na paralelní verze a v těch se může údajně odehrávat úplně cokoli…