Highgate. Co ukrývá tamní hřbitov?

Vítejte v oáze nebeské krásy a rajského klidu. Divoké přírody i nádherné gotické architektury. V místě, kde se setkává zem s nebem a živí dávají poslední sbohem zesnulým. Vítejte na hřbitově v Highgate.

Highgate byl poprvé otevřen v roce 1839. Šlo o strukturu spadající do projektu tzv. Magnificient Seven (Sedm statečných – pozn. red.), který čítal sedm nejmodernějších a největších hřbitovů v Londýně v první polovině 19. století. Najdete ho na severu britské metropole a dodnes patří k historicky nejvýznamnějším hřbitovům na celém jejím území. Zajímavý na hřbitově ale není pouze jeho působivě dobový vzhled či slavná jména obývající jeho prostor pod zemí, jako třeba Karl Marx. Je to zejména množství záhad a tajemství, které hřbitov obklopují. Navzdory tomu, že internetové stránky lákají návštěvníky do Highgate jako do oázy „nadpozemského“ klidu a míru, vyskytuje se tu prý větší než malé množství (dost možná právě nadpozemské) negativní energie.

Nemrtvé tělo Elizabeth Sidall

Londýn, rok 1862, 11. únor

V honosném viktoriánském domě anglo-italského malíře Danteho Rosettiho umírá krásná, teprve třiatřicetiletá, těhotná Elizabeth Eleanor Siddal. Danteho životní múza a manželka. Podléhá předávkování opiem. Po mnohaletém boji s depresí, problémy s váhou, závislostí na omamných látkách, akutními nemocemi a jednom nevydařeném těhotenství, vzdává svůj zápas se životem ve prospěch smrti. Vyšetřující lékařská komice vydává závěrečný verdikt: Smrt nešťastnou náhodou. Způsobená předávkováním léky utišujícími bolest.

Mnozí jiní ale mají v celé záležitosti jasno. Jde o sebevraždu. Elizabeth údajně zanechává svému muži dopis na rozloučenou, který se ale podivnou náhodou ztratí. Dante chce pravděpodobně zamezit tomu, aby se zpráva o její sebevraždě dostala na veřejnost a způsobila nežádoucí skandál. Kromě toho chce své ženě uspořádat důstojný křesťanský pohřeb. Poslední rozloučení, stejně jako pochování Liziieného těla, se koná v nejmodernějším z londýnských hřbitovů – Highgate. Na důkaz smutku ze ztráty své milované ženy napíše Dante sbírku milostných poem, kterou věnuje Lizzie. Tu pak nechá spolu s jejím tělem uložit do země.

Píše se rok 1862, v Londýně. Od smrti krásné umělcovy manželky uběhlo sedm let. Rosetti si právě prochází složitým životním obdobím. Je závislý na drogách a alkoholu a z jeho dřívější slávy nezbylo skoro ani památky. Jeho umělecký agent, Charles Augustus Howel, v londýnských společenských kruzích nechvalně známý svou podvraťáckou povahou, se rozhodne básníkovu zašlou slávu znovu vzkřísit. Prosí ho, ať nechá vyzvednout básnické dílo, které před sedmi lety pohřbil společně s Elizabeth. Žádá o svolení k exhumaci jejího těla. Dante nápad prve striktně odmítá, ale po několika týdnech přemlouvání k němu nakonec přece jen svolí. Přeje si však, aby celá záležitost proběhla v naprostém utajení.

Za několik dní se u hrobu sejde jen malá skupina těch nejpovolanějších. A právě v tuto chvíli, tedy za malý moment, se jim vyjeví něco, s čím absolutně nepočítali. Něco, co otřese zanedlouho i celým Londýnem. Poté, co odstraní víko rakve a nahlédnou dovnitř, spatří mezi čtyřmi dřevěnými stěnami Elizabethino tělo, které je ale, navzdory všem přírodním zákonům, naprosto neporušené. Vypadá téměř na vlas stejně, jako když jej tu před sedmi lety pohřbívali. Její nádherná světlá pleť má narůžovělý nádech. Vypadá jakoby jen tak odpočívala. Skoro polovinu rakve vyplňují její pověstné husté dlouhé rudé vlasy, a i ty se zdají být o něco delší, než když ji v roce 1862 pohřbívali. O značné době, kterou tělo v zemi strávilo, svědčí jen spisovatelovo dílo, které je skrz na skrz prožrané červy.

Po zvláštní události spojené s vyzvednutím těla Elzabeth Siddal, závratně stoupne zájem o highgateský hřbitov. Ač původní záměr byl vyřešit celou věc v utajení, zpráva o exhumaci se bleskurychle dostane mezi londýnskou veřejnost. A okamžitě se stane senzací. Lidé přicházejí s nejrůznějšími teoriemi vysvětlující nezvyklý úkaz. Ponejvíce se ale ujme názor, že na pozemku hřbitova působí síly, které nepodléhají pozemských zákonům.

Honba na upíra z Highgate

Zhruba o stovku let později, v sedmdesátých letech 20. století, o sobě dává hřbitov znovu vědět. Tehdy se londýnským tiskem šíří informace, že se po „highgateském“ hřbitově pohybuje upír. Zjevují se tam prý neznámé postavy, návštěvníci slýchávají kroky, ale nikoho nevidí a nacházející se tu mrtvá zvířata s prokousnutými hrdly. Mluví se o jakési vysoké tmavé postavě s rudě zářícíma očima. Lidé ji brzy začnou nazývat „upírem z Highgate“.
Brzy na to se spustí doslova boj na upíra. Záležitost přiláká pozornost profesionálních i samozvaných odborníků na paranormální jevy a hřbitov neunikne pozornosti ani britské organizace zabývající se paranormálními aktivitami – British Psychic and Occult Society. Její člen a hlavní představitel David Farrant přichází roku 1970, poté co na hřbitově stráví noc, s tvrzením, že na tam opravdu zahlédl jakousi podivnou bytost. Jde prý o vyšší postavu šedé barvy, vykazující množství nadpřirozených vlastností. Jedná-li se však o upíra, nepotvrzuje.

Jiné noci přichází Farrant na hřbitov v doprovodu mediea. Než může ale cokoliv udělat, objeví se policie a zatkne ho za úmysl „lovit upíra“. Je přistižen, jak v jedné ruce drží kůl a v druhé krucifix. Obvinění je nakonec staženo. Celá záležitost však Farranta uchvátí natolik, že poté, co se situace uklidní, založí organizaci s názvem The Gighgate Vampire Society a pokračuje v hledání příčiny podivných jevů v Highgate.
Dalším z těch, kdo se velmi živě zajímal o Highgate, byl spisovatel, vampirolog, reverend a exorcista Seán Manchester. Sám sebe považoval za skutečného lovce upírů. Jeho zájem o Highgate prý odstartoval zážitkem dvou 16-ti letých studentek, které měly v roce 1967 spatřit na hřbitově postavy vystupující z hrobů. Jedna z dívek Elizabeth Wojdyla (*1951) si po události stěžovala na dlouhodobé noční můry a také na tajemnou postavu, pronásledující ji až do jejího domu. Později dokonce přišla se zraněním připomínajícím kousnutí upírem.

Manchester věřil, že zmíněným upírem v Highgate je samotný vlašský šlechtic Vlad Tepeš (proslavený románem Brama Stokera jako upír Drákula – pozn. red.). Jeho ostatky sem byly údajně převezeny začátkem 18. století a pohřbeny právě v místě highgateského hřbitova.
13. března téhož roku pořádá Manchester spolu se spolupracovníky oficiální hon na upíra. I přes snahy policie celé akci zamezit, se za brány hřbitova dostane neuvěřitelné množství lovců upírů. Manchesterově skupině se podaří dostat do místní katakomby, ve které naleznou několik prázdných rakví. O něco později, 1. srpna 1970, jsou nedaleko katakomby nalezeny zbytky spáleného ženského těla bez hlavy.

Chcete do Highgate? Není problém

Ať už je pravda o Highgate jakákoliv, je neoddiskutovatelným faktem, že hřbitovy mají vždy svou zvláštní nepopsatelnou energii. V případě Highgate to platí dvojnásob. Viktoriánská éra, která hřbitovu vtiskla charakteristickou tvář, se na něm silně podepsala svým expresivním a monumentálním vztahem ke smrti. Proto zde najdeme velké množství ozdobných gotických pomníků (jeden dokonce ve tvaru klavírního křídla), které jakoby vypadly ze scenérie hororu, sochy padlých andělů, kamenná sloupoví i brány obrostlé keři. Chcete-li, můžete jeho působivou atmosféru vyzkoušet na vlastní kůži. Stačí si za menší poplatek pronajmout průvodce a ten vás zavede i do míst, kam byste se jako běžní návštěvníci nedostali.
Přestože starší, západní část hřbitova, je pro nové hroby již prakticky uzavřena, ta mladší, východní nabízí ještě dostatek místa k využití. Takže pokud je vám návštěva hřbitova málo a toužíte se tu zdržet o něco déle, můžete si zde svůj kousek země zakoupit i vy. Brána do Highgate, tedy přesněji pod něj, je vám stále otevřená …