Hrad Kost

Jméno hradu Kost vrtá nejednomu zvídavému turistovi hlavou. Není divu, že si lidé začali vymýšlet nejrůznější fantasmagorie, jak jej mohla pevnost získat. Nejznámější (avšak jak vám všichni historikové i sám kastelán hradu potvrdí – naprosto nesmyslný) příběh vypráví o době, kdy Jan Žižka z Trocnova obléhal hrad.

Hladové hradní zdi

Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Už to bylo nějaký čas, co jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Pánové z Kosti neúnavně odráželi nové a nové útoky, až si jednooký velitel uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se nechat posádku hradu vyhladovět a zaútočit, až půlka pomře a druhá bude tak zbědovaná, že se nezvedne na nohy, natož aby vzala do rukou zbraně. Husitské vojsko rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven. Pochmurný mrak zkázy se snesl nad Kost a veškerá hradní posádka se chtě nechtě dala na dietu.

Poslední bůček

Dny a týdny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Už už se pán hradu chystal vystrojit si předsmrtnou hostinu, když se v kuchyni přichomítl k dílu vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi a ten se se smíchem vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost. Posádka si dávala záležet, aby byl cinkot nenaplněných pohárů a řinčení prázdných talířů slyšet široko daleko. Žižkovo vojsko, jenž už bylo dlouhým obléháním znaveno, kroutilo nad veselicí hlavou. „Ten náš vůdce má ale pochybnou strategii,“ říkali si a vzpoura byla na spadnutí.

Vychytralý dárek

Poslední kapkou byl pro Žižkovy vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Když kostecká posádka začala nad prázdnými mísami omdlévat hladem, přehodil voják přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. „Dejte si s námi,“ zavolal na husity. „Máme dost na celé měsíce!“ Roztrpčené vojsko stanulo proti svému vůdci a jemu nezbylo, než hned ráno odtáhnout s nepořízenou.

Památné rozloučení

Když se slunce vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat Žižkovy vojáky, skládající stany a vydávající se na ústup. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře. Aby ulevil svému hněvu, pravil: „Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!“ Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.

Proč je to nesmysl?

Důkazů, že tento příběh nemá s historií nic moc společného, je několik. Zaprvé: husita Jan Žižka z Trocnova nikdy Kost nedobýval, protože ji přehlédl. Když táhl údolím, spatřil majestátné Trosky a vydal se hned tam. Ale ani ty se mu dobýt nepodařilo. Zadruhé: Kost má své jméno odnepaměti. Její první majitel Beneš z Vartemberka si nechával říkat Benesius di Costi. Přídomek jeho jména znamená něco jako „pevný, tvrdý, kamenný“ nebo „klenutý“. Ve 14. století se většina panských hrádků a tvrzí stavěla ze dřeva. Kost byla výjimkou a ve jméně jí to zůstalo. A nakonec; i kdyby to všechno náhodou byla pravda, proč by propána obyvatelé Kosti pojmenovávali hrad podle slov nepřítele?! Mimochodem, Zajícové z Hazmburka, kterým Kost patřila v době, kdy Žižka táhnul Českým rájem, sice ve znaku měli kančí hlavy, avšak ty přejali od Buziců. S domnělým vepřovým pro husity to nemá nic společného.