Kamarád

Měla jsem asi 12 let, když zemřel můj vrstevník Michal. Do školy nechodil od narození byl hluchoněmý ale rád se s námi dětmi hrával. Společně jsme chodívali i na houby, maliny, nosili dřevo z lesa. Michal bydlel se svou mámou v domě na kraji vesnice. Jednou v létě těžce onemocněl a zanedlouho zemřel. Chodili jsme k jeho hrobu a kladli něj květiny z našich luk. V sobotu, asi dva týdny po pohřbu jsme se hrály na zápraží. Najednou jsme slyšeli volat dospělé lidi: „Podívejte, kdo jde!“
Přerušili jsme hru a uviděli, jak se k nám po cestičce od lesa blíží Michal. V ruce držel hůlku, na zádech nesl pár větví. Přiběhla jsem k němu první, za mnou další chlapci a dívky. Některé děti s výkřiky: „Michal jde, Michal přišel!“ se rozběhly za jeho mámou. Ještě i dnes si živě pamatuji, jak jsme mu otevřely branku do dvora a přidrželi, aby mohl vejít dovnitř. On skutečně i po dvoře několik kroků prošel, ale pak se najednou před našima očima ztratil …