Křik, panika, bolest, strach a krev

Křik, panika, bolest, strach, krev. Všude je krev. Křik pomalu utichá, slábne, každých pár sekund je slabší a slabší, až nakonec utichne úplně. V tu dobu, kdy každý v tom malém pokoji leží mtrvý v kaluži vlastní krve. Jen jeden člověk v rohu místnosti ještě slabě dýchá. „tak ty nechceš umřít co?“ A při těchto slovech mu někdo vyrve srdce z těla…

Probrala jsem se. Všude to tu strašně smrdělo, asi to mě nejspíš probudilo. S ještě polozavřenýma očima jsem pomalu vstala z postele, když jsem pravou nohou šlápla na něčeho mokrýho. Doprdele. Byla to krev. Všude po zemi byla mrtvá těla. Ani jednoho jsem neznala. Vlastně jsem neznala ani tenhle pokoj. Rozběhla jsem se k oknu – neznala jsem ani tohle město. Zachvátila mě neuvěřitelná panika, nevěděla jsem, co dělat. Ale něco mi říkalo, abych poldy nevolala. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se tady octla. Vím, že jsem nepila a alkohol byla jediná věc, co mi zatím způsobila vokno na celej večer.. sakra, byl to vůbec večer? Bůh ví jak dlouho jsem tu mohla bejt. Začala jsem hledat mou bundu, protože jak jsem si všimla, všechny ostatní věci, včetně bot, jsem měla pořád na sobě. Bunda byla celá od něčí krve, super. Rozhlídla jsem se. Přísahala bych, že každý z těch mrtvých lidí směřovalo jejich poslední pohled na mě.. Okamžitě jsem z toho domu utekla. Jakmile jsem stála před ním zjistila jsem, že nikde okolo nebylo nic. Jen stromy, pole, keře… jinak nic. Ani silnice, chodník, ani ta vyšlapaná cestička. Ani ta. Rozeběhla jsem se dopředu, pořád jsem utíkala a utíkala a utíkala..

Probrala jsem se. Znova. Ale teď už doopravdy. Jen blbej sen. Byla jsem ve svým pokoji. Podobný sny se mi zdáli pořád. Nikdy jsem moc nemluvila s lidma, tak se mě asi moje alter ego pomocí těhle snů, snažilo přesvědčit k tomu, abych s nimi začala navazovat kontakty.. nebo abych lidi začala zabíjet. Zasmála jsem se. Stupidní myšlenka. Procházela jsem obývákem, kde seděla matka a brečela. Bylo mi jasný proč. Zase hádka s tátou, jak jinak. Přece jen, jsem se zeptala, jestli je v pořádku. A hned na to, jsem si vyslechla pár vět o tom, jak jsem k ničemu, že za vše můžu já a podobně. Díky mami. Namířila jsem si to do koupelny a dala jsem si rychlou sprchu. Oblíkla jsem se, když tu mi najednou můj pohled zabloudil někam kam neměl – na pračce ležela tátova zbraň. Bylo to ve vteřině – jsem přece k ničemu, za všechno můžu já. Prostě jsem ji vzala, zkontrolovala náboje, nabila ji a přiložila k hlavě. Vystřelila jsem. Slyšela jsem ránu, ale byla jsem pořád živá. Otevřela jsem oči a mezi mou hlavou a hlavní zbraně jsem spatřila obrovskou černou ruku. Máma už bušila na dveře a pištěla. Ignorovala jsem ji. Dívala jsem se na to monstrum, co stálo vedle mě. Obrovská černá postava stvořená ze stínu, přímo z ní vyzařovala temnota. Bála bych se jí, kdyby neměla ty oči. Ty obrovský krásně zářící zelený oči. Promluvila ke mě. „Neboj se mě. Já tě chráním. Aby nikdo neublížil tobě, abys ty neublížila sobě.“ Zalapala jsem po dechu.. já.. já.. pamatovala jsem si.. to. Tenhle tvor mě navštěvoval, když jsem byla malá…
„Včera v noci, jsi málem umřela a já tě zachránil a teď si chceš vzít život?“

Najednou mi hlavu proťala vzpomínka… Stojím v pokoji plným lidí. Nějaká párty.. chtěli mi něco udělat.. Byl tam ten tvor. Všechny do jednoho pomalu zabíjel, trhal jim hlavy, vytrhával jim srdce z těla, mučil je – vraždil je. Křičeli a prosili o pomoc. Já tam stála a usmívala jsem se. Až do té doby, dokud nebyli všichni mrtví. A každý z těch mrtvých lidí směřovalo jejich poslední pohled na mě…