Máme ducha v koupelně?
Před pár měsíci jsme se přestěhovalo do velmi starého bytu, v němž kdysi zemřeli dva lidé – z toho jeden násilně (muž rozbil své ženě hlavu o kamna). Mám tříletého syna a nedávno narozenou dceru. Jakmile jsme se zabydleli, začali jsme zažívat zvláštní chvilky. Poprvé v době, kdy dcera ještě nebyla na světě. Jakmile jsme se synem vkročili do koupelny, začal hystericky ječet, že tam nebude protože je tam prý nějaká paní, která se na ni dívá. Nestalo se to jen jedenkrát, šlo to tak celé týdny! Až jednou to utichlo a z paní, které se můj malý syn bál, se zřejmě stal kamarád, s nímž je možné se bavit. Kolikrát jsem ho načapala v koupelně jak si tam s někým povídá a nepřešlo ho to doposud. Tento příběh má ale dohru. Po narození dcery to totiž začalo i u ní. Ačkoli jí jsou teprve necelé tři měsíce, návštěva koupelny ji fascinuje. Když ji položím na pult, začne se někam dívat a jako by se pokoušela miminkovskými skřeky s někým domluvit. Při odchodu z koupelny pak začne strašně plakat. Nevím, třeba jde jen o moji bujnou fantazii, ale co když chování mých dětí nějak souvisí se zmiňovanou smrtí dvou osob?
