Nejslavnější spisovatelka ze záhrobí: diktovala z onoho světa?
Zda existuje nějaký další život po smrti, dnes neumí nikdo s určitostí říci. Věřící lidé jsou o posmrtném životě přesvědčeni, ateisté jsou zase toho názoru, že pokud zemře tělo, zemře i celá osobnost. Množství lidí však zažilo nebo ještě i dnes zažívá kontakty se záhrobím, což je podle nich jednoznačný důkaz o životě po smrti.
Jedním z takových důkazů by měl být i případ Angličanky Patience Worthové, která prý ze záhrobí dokázala nadiktovat své knihy a veřejnost je přijala s obrovským nadšením. Dodnes se však vedou spory, kdo vlastně tyto knihy napsal.
Spisovatelka ze 17. století
Patience Worthová se narodila v roce 1649 a zemřela v roce 1694, kdy se vystěhovala do Ameriky, kde ji při jednom z útoků zabili Indiáni. O této Angličance by se svět zřejmě ani nikdy nedozvěděl, kdyby nenadiktovala své knihy přímo ze záhrobí. I když se to zdá naprosto neuvěřitelné, některá fakta i podle odborníků, kteří tento fenomén zkoumali, hovoří jasnou řečí.
Duch Patience nadiktoval obrovské množství textů Američance Pearl Curranové, která žila v St. Louis. Všechny její romány, básně a divadelní hry vznikly v letech 1913 až 1937 a mezi lidi se tak dostalo až 70 tisíc stran psaného textu.
Veřejnost i nic netušící kritici přijali její první knihy s velkým nadšením, protože jen zasvěcení lidé věděli, že Patience Worthová žila v 17. století a knihy nadiktovala ze záhrobí Pearl Curranové. Nebylo vše jen dobře vymyšlené jak se ještě i dnes mnozí skeptici domnívají? Kdo byla vlastně Pearl Curranová, a proč by ona sama nemohla tyto knihy napsat?
Nevzdělaná žena v domácnosti
Pearl Curranová se narodila 15. února 1883 v Mound City v americkém státě v Illinois a zemřela 4. prosince 1937. Když měla osm měsíců, s rodinou se přestěhovala do Texasu a od 14. let žila s rodiči v St. Louis. Chodila jen do nedělní školy, protože střední školu ukončila ještě v prvním ročníku, kdy měla 15 let a pak už do školy nechodila vůbec.
Nikdy nebyla v zahraničí a prakticky celý svůj život prožila v St. Louis, kde byla běžnou ženou v domácnosti. Nerada četla a o poezii toho hodně také nevěděla, přesto od roku 1913 napsala romány a básně, které nadchly i odbornou veřejnost. Jak je to možné? V roce 1913 upadla do zvláštního transu, kdy se s ní během psaní dopisu spojila duchovní bytost, která se představila jako Patience Worthová.
Od té doby napsala Pearl Curranová prostřednictvím Patience Worthové romány jako The Sorry Tale, Hope TrueBlood nebo epickou báseň Telka a další množství knih. Při prvních diktovaných knihách používala spiritistickou tabulku ouija, jejíž název vycházel z francouzského „oui“ (ano) a z německého „já“ (ano), ale brzy se ukázalo, že to je nešikovné a pomalé.
Pak přišla na lepší metodu psaní, kdy si vzala do ruky pero nebo tužku a zlehka ji držela nad papírem. Pero (nebo tužka) tak začalo na papír psát samo. Později však zavrhla i tuto metodu, protože se musela při přívalu slov, které jí diktovala Patience, také zdržovat. Nakonec Pearl Curranová na seancích prostřednictvím Patience Worthové, která s ní již začala komunikovat přímo přes mozek, texty diktovala nebo verše recitovala a její manžel vše stenograficky zapisoval na papír.
Pearl Curranová uvedla, že když recitovala verše nebo diktovala texty, měla nádherné vidiny a všechny scény viděla jako živé. Stenografické texty, které zapsal její manžel pak přepsala na psacím stroji. Tak vznikly mnohé básně a romány.
Oceňováné básně a romány
Epická báseň Telka například obsahovala 60 tisíc slov a odrážela přesnou znalost frazeologie střední angličtiny, tedy jazyka poznamenaným silným vlivem francouzštiny, který se používal ve 12. až 15. století. Tento jazyk však nevzdělaná žena v domácnosti nemohla znát. Román The Sorry Tale obsahoval až 325 tisíc slov a byl to příběh o Kristovo současníku, který byl ukřižován po jeho boku.
Celý román vznikl neuvěřitelně rychle, během jednoho večera a jen za dvě hodiny. To znamenalo, že za minutu musela autorka tohoto textu nadiktovat až přibližně tři tisíce slov a navíc popis společenského a politického života tehdejší Palestiny, římských, židovských, řeckých a arabských zvyků byl velmi detailní a přesný.
Takový román tedy mohl napsat jen odborník, který se zabýval dějinami Středního východu před dvěma tisíci let, to však s určitostí nebyla Pearl Curranová, která chodila jen do nedělní školy. Mnoho nezodpovězených otázek však zůstalo i po románu Hope Trueblood, ve kterém příběh vyprávěl o mladé dívce z viktoriánské Anglie a celý děj byl zasazen do 20. století.
V románu se však již nepoužívala stará angličtina, ale naopak čistá angličtina, která byla použita poprvé. Jak však mohl duch Patience Worthové ze 17. století znát tehdejší viktoriánskou Anglii a také moderní anglický jazyk?
S Pearl Curranovou se zabývali mnozí badatelé i odborníci od jazykovědců, historiků, přes psychology až po parapsychology, kteří přišli s mnoha tvrzeními. Zkoumal se také básnický a literární talent Pearl Curranové, kterou požádali, aby sama napsala nějaké básně nebo povídky, ale nikdy se jí samé nepodařilo vyprodukovat nic mimořádného, co by naznačovalo, že by autorkou všech děl od Patience Worthové byla ona sama.
Někteří odborníci totiž přišli s tvrzením, že Pearl Curranová si ducha Patience Worthové jen vymyslela a všechny knihy napsala sama. Dodnes je tak celý případ o nejslavnější záhrobní spisovatelce velmi zamotaný a nedá se nijak dokázat, kdo vlastně všechny romány, básně a divadelní hry pod jménem Patience Worthové vlastně napsal. Byl to hlas ze záhrobí nebo jen dokonalý podvod některých zúčastněných lidí tehdejší doby?
