Noc uprostřed dne – záhadný jev stále neobjasněn
Fenomén nenadálého nástupu tmy uprostřed slunečného dne zajímá všechny badatele v oblasti paranormálních jevů už delší dobu. K prvním nejlépe popsaným patří případ, ke kterému došlo v r. 1911 v Louisville v americkém státě Kentucky: 7. března kolem osmé hodiny ranní se znenadání setmělo tak, že nebylo vidět na krok. Lidé ve volném prostoru ztráceli orientaci, a protože nevěděli, co se děje, začali panikařit. Zvláštní úkaz trval asi hodinu a půl.
„Vypadalo to, jako by město a jeho nejbližší okolí zahalil kouř z mohutného požáru, nebo jako kdyby měla zničehonic přijít nějaké obrovská bouřka,“ vypovídali později šokovaní obyvatelé města. Podle pozdějších šetření mělo jít o atmosférický odraz silných lesních požárů, které tehdy zachvátily Kanadu. Jenže v kanadských lesích v březnu roku 1911 prý žádný velký požár zaznamenán nebyl…
S mimořádně rychlým nástupem tmy uprostřed bílého dne se setkali i lidé na jiných místech planety. V červenci r. 1957 zveřejnily francouzské noviny případ 54leté Mireille Jeune z provensálského města Arles, která pracovala jako chůva. Ta byla všeobecně považována za důvěryhodnou osobu. Žena se 16. 7. 1957 stala svědkem mimořádného jevu, o kterém vypověděla zhruba následující: Kolem poledne se s dítětem, které měla na starosti, vydala do městského parku. Bylo nádherné slunečné počasí.
Byl bezmračný podvečer, nebe bylo jasné a slunce ještě svítilo. Foukal teplý vítr. Najednou se setmělo tak rychle, že všichni měli pocit, že je půlnoc.
Chůva se posadila na lavičku ve stínu stromů a houpala kočárek. Znenadání se začalo smrákat a najednou se celý park ocitl v neproniknutelné tmě. Dítě, které hlídala, se probudilo a začalo plakat. Paní Jeune vstala z lavičky a začalo miminko konejšit. Jak dále uvedla, nebylo vidět na krok, a kromě dětského pláče nebylo najednou slyšet vůbec nic – ani zpěv ptáků, ani ruch z nedaleké ulice. Zvláštní jev podle ní trval asi čtvrt hodiny a tma najednou ustoupila stejně náhle, jako se objevila. Podle hodinek na ruce chůva zjistila, že už je pozdní odpoledne, a tak spěchala rychle domů. Cestou už se začínaly rozsvěcet pouliční lampy. Doma ji ale čekal šok – rodiče dítěte už dávno zalarmovali policii, protože podle všeho byla pryč celé tři dny! Policie i dobrovolníci po ní celou dobu pátrali po městě, ale nikde, ani v parku je nenalezli.
Stalo se za bílého dne
Podobný případ se stal v roce 1979 čtyřem horolezcům, kteří stavěli tábor v podhůří Gissarského hřebene v Tádžikistánu. Byl bezmračný podvečer, nebe bylo jasné a slunce ještě svítilo. Foukal teplý vítr. Najednou se setmělo tak rychle, že všichni měli pocit, že je půlnoc. Vyděšení horolezci se chytli za ruce, aby se v černočerné tmě neztratili, a křičeli, jenže vzájemně neslyšeli ani slova. Záhadný jev podle nich trval asi pět minut. Když tma opadla, slunce svítilo mnohem jasněji, než jak je večer obvyklé. Horolezci se spustili dolů do základního tábora, kde ke svému překvapení zjistili, že týmy záchranářů po nich marně pátrají už den a půl.
Na všech těchto událostech je zvláštní, že je vnímá pouze velmi úzký okruh lidí, širší veřejnost je obvykle neregistruje. Jsou ale výjimky jako ta z Louisville, nebo jev, ke kterému došlo 2. 4. 1904 v londýnském metru na stanici Wimbledon. Tma, která tehdy stanici zaplavila, vyvolala obrovskou paniku mezi desítkami lidí i mezi zaměstnanci metra. Několik dnů poté se sem vydali odborníci, aby provedli rekonstrukci neobvyklé události, jenže tak neproniknutelnou tmu se jim uměle nepodařilo vytvořit. Všichni účastníci pokusu vypovídali, že i ve „falešné“ tmě vnímali siluety lidí a vlaky podzemní dráhy. Tma, do které se stanice ponořila 2. dubna, byla podle nich naprosto neproniknutelná.
Věda tento zvláštní fenomén zatím nedokáže objasnit. Podle jedné z hypotéz dochází v zemském elektromagnetickém poli ke spontánním vibracím, při nichž viditelná část světelného spektra mění frekvenci a lidské smysly ji pak nedokážou vnímat.
Samozřejmě se objevily i hypotézy, že může jít o zárodek červích děr, které fungují jako průchod do jiných světů. A jsou tady také svědectví osob, které údajně zažily blízká setkání čtvrtého druhu – tedy únosy spáchané mimozemšťany. I tito lidé se shodují, že je zničehonic obklopil temný mrak, a když se rozplynul, už byli uvnitř kosmického korábu.
O absolutní tmě mluví i někteří lidé, kteří zažili klinickou smrt. Ti většinou vypovídají, že opustili své fyzické tělo a vznášeli se směrem k temnému tunelu, na jehož konci viděli světlo. Obvykle také míjeli temný mrak a poté se ocitli v prostoru, kde viděli siluety lidí. Podle nich je možné, že absolutní tma může být i jakousi branou do posmrtného světa. Všechna tato vysvětlení jsou ale natolik fantastická, že je jen na čtenáři, které z nich bude považovat za nejdůvěryhodnější.
