Noutnický hřbitov
Pokud chcete navštívit opravdu strašidelné místo, vydejte na malý hřbitov u Noutnic. Nemá dobrou pověst. Ti, kdo ho navštívili, se tu setkali s řadou velmi podivných a racionálně nevysvětlitelných jevů.
Světélkující mlha a podivný vítr „Na hřbitově byly jasně slyšitelné podivné zvuky, kterých bylo skutečně požehnaně. Byly to hlasy, které nemohl nikdo vydávat, bylo to troubení auta jakoby od vchodu, kde ovšem žádné auto nestálo,“ uvádí v internetové diskuzi návštěvník s přezdívkou Hunter, tedy Lovec. Na noutonický hřbitov se vydal lovit přízraky s fotoaparátem.
A třebaže tam žádné strašidlo nevyfotil, má o čem vyprávět: „Můj fotoaparát odmítal pořídit snímky některých hrobů,“ píše o kus dál.“ Vzpomíná také na tajemné kroky kohosi neviditelného, které, stejně jako jeho přátelé, za zdmi hřbitova zaslechl. O podobných věcech vyprávějí rovněž místní pamětníci. Zmiňují se o podivné světélkující mlze, pohybujících se hrobech, míhajících se stínech a náhlých poryvech větru. Jasné příznaky, že zdejší mrtví, nebo aspoň někteří z nich, rozhodně neodpočívají v pokoji. Kdo to však může být? Přízrak mrtvé hraběnky? Pátrání v historii noutonického hřbitova nám připomene oběti moru i hroby skrčenců, kteří zde byli pohřbeni už v pravěku. A také jednu urozenou dámu, Barbaru Dlauhovesky von Langendorf, jejíž rod zde má hrobku. Byla to údajně právě ona, k níž se váže pověst o kříži na Kamýku ve Velkých Přílepech.
Ten připomíná tragický konec jejího života, kdy i se svým koněm z této skály spadla (či skočila) – a zabila se. Duše takových nešťastníků prý nenacházejí klidu ani po smrti a často se zjevují na místech spjatých s jejich životem a smrtí. Nešťastná hraběnka se tak může i nyní procházet mezi hroby na noutonickém hřbitově nebo se zjevovat na místě svého skonu. A třeba také na svém někdejším sídle, v zámku ve Statenicích. Ale tam asi sotva. Zámek je totiž nyní v tak strašném stavu, že by vystrašil i strašidlo.
Fotogalerie:
jeden z poslední komentář a dodatek k dění-nedění na noutonickém hřbitůvku > tak než zapadne v zapomnění času s dovolením přidávám :
…. bravůrně napsané….
…. bravůrně napsané….
…. v tom tichu vskutku i jen dopad suchého listu působí nezvykle hlučně ….
…. na první pohled obyčejný, klidný. tichý vesnický hřbitůvek, malebný i s těmi několika starými neudržovanými hroby, také jsem ho tak vnímal při několika prvních setkáních s ním…
….ale zažil jsem zde pak i jinou atmosféru…. rozhodně nejsem žádný strašpytel, ani senzace chtivý lovec a rozhodně jsem dalek tomu, si něco vymýšlet či zveličovat…. , …. zažil jsem obě jeho tváře, jako by to byl Mr. Jekkyl a Dr. Hyde … věřte, nevěřte….
…. a je-li dnes už jen klidným posvátným místem odpočinku zesnulých, jak to z této reportáže působí, pak je to jedině dobře
dodatek 11. 6. 2015
Odlišné zkušenosti z návštěv Noutonického hřbitova od jednoho z našich čtenářů
Možná, že se mýlím, ale na rozdíl od jiných také vytříbeným slohem vámi napsaných příbězích mi v tomto přišlo, jako by tu bylo mezi řádky i něco jiného. Jako by byl napsán na objednávku místních, kteří nejsou, ať už se jedná o noutonické a nebo přílepské, ani trochu z této pozornosti nadšeni a o takovouto publicitu už vůbec nestojí. Něco podobného jako se děje i v Jevanech. Prostě ať je jejich pravý důvod jakýkoli, nechtějí, aby se někdo vůbec zajímal, natož pak ještě veřejně chtěl tomu dění přijít na kloub, nebo alespoň trochu poodhalil roušku jejich tajemného hřbitůvku. Přitom první zmínky o zdejších neobvyklých jevech pochází právě od místních obyvatel.
Jak jsem již naznačil, nejsem lovec senzací a už vůbec nemám v úmyslu si cokoliv vymýšlet, ale ani obhajovat či cokoli dokazovat. Jako kluk jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do turistického oddílu mládeže, jehož náplní nebylo jen zdolávání kilometrů, ale ve své podstatě jsme pod touto značkou byli vedeni ke skautství. Součástí byly i letní tábory v přírodě, kde jsme se od zahájení tábora včetně jeho postavení, starali o sebe jen my sami. Byla to vskutku krásná léta a jedinečná, nádherná zkušenost z pobytu ve volné přírodě. Ve dne i v noci. Kdy se naučíte rozeznávat zvuky a jen tak vás pak nějaký nepřekvapí a nevystraší a na základě tohoto poznání pak víte, když slyšíte něco, o čem máte opravdu pochybnost, že tohle sem nějak nezapadá a nepatří. Mám za to, že víte, co jsem tímto chtěl říci, a není třeba to více rozvádět.
Odpovědět je slušnost a když jsem to nakousl, pak tedy jsem na zdejším hřbitůvku zažil tu zvláštní ʺhru“ stínů. Slyšel kroky, které nikomu nepatří (a věřte, že splést si je s kroky těch pár jedinců, kteří se trošku zapomněli v hospůdce, prostě nejde – ty slyšíte ze silnice a je to tak typické, že to se nedá zaměnit, a pak těmi několika vracejícími se jedinci to končí a dál je klid, jen někdy ještě vzácně projede auto, přeletí letadlo a máte-li štěstí, po nedaleké trati slyšíte lokotraktory s nákladním vlakem). Krom těchto kroků jsme ve třech při jedné výpravě, něco po půl jedné, slyšeli šepot několika hlasů (a musím podotknout, že v nám neznámém, nejspíš snad starobylém jazyce). Ovšem vážně jen z toho místy hrobového ticha, v té chvíli vůbec nedoprovázené typickým a sotva zaměnitelným lomozem někoho, kdo by se až k nám přiblížil zvenčí. Navíc to bylo tak zřetelné a blízko, že byl by-li to někdo z masa a kostí, pak krom toho, že by byl slyšet jejich příchod, museli bychom je i vidět. Za zmínku také stojí, že v jeden podvečer ještě za světla, kdy na hřbitůvku byla jen naše skupinka, se z ničeho nic ozvala slušná rána. Hned vedle nás, jako by někdo udeřil do široké náhrobní desky hrobu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zažil jsem zde i ʺvzpouru“ techniky (signalizace vybití baterie, samovolné vypnutí, nepořízení snímku, ʺneblesknutíʺ ačkoli funkce byla zapnuta, a pak o kus dál, později vše zas v normálu a při i po výpravě prohlížení fotek na displeji a pak stažení do PC a stav baterie stále provozní). Viděl jsem na jedné z výprav třikrát po sobě se zjevit a pak i zmizet onu pověstnou mlhu mezi hroby (válela se jen mezi nimi jako ta nad hladinou rybníka). A pořídil jsem zde, a to i ve dne, několik velmi zvláštních fotografií.
Ale na druhou stranu bylo i pár výprav, kdy snad jen chyběla cedule s nápisem – vítejte a pozorujte si jak je libo.
Zažil jsem a vím své. Na vtipné poznámky typu, že hluk je způsoben nedalekou dílnou nábytku (nikdy jsem nic takového, co by tomuto tvrzení dávalo za pravdu, neslyšel), nebo o davové hysterii, že jak kolem chodí ʺdavy“ z hospody domů, tak si je prostě, protože chcete, zapasujete na hřbitůvek (znovu podotýkám těch pár jedinců vracejících se po silnici je doprovázeno klasickým a nezaměnitelným ʺhlukem“, to bezpečně poznáte, o tom rozhodně nelze prohlásit, že to jsou kroky okolo vás, které však nikomu nepatří), bych pánům psychologům snad jen doporučil, ať se vybodnou na své prášky, zvednou pozadí ze židle a jdou trampovat, aby věděli, jak to s těmi zvuky je a nenapsali by pak taková nebetyčná rádoby moudra.
Tolik velmi stručně v duchu toho, co hlásá můj oblíbenec Erich von Däniken – to si nevymyslíš, to musíš vidět a zažít. Věřte, nevěřte.
Hawkey