Nová cesta do středu Země – stejná cesta do pekel jako Kolský vrt?

Vědci se stejně jako hrdinové románu Julese Verna stále nevzdávají pokusů proniknout do nitra Země. Nepředpokládají, že by v něm objevili podzemí moře a prehistorické dinosaury, hodlají ale zjistit, jaká je skutečná stavba naší planety. Unikátní experiment plánují britští vědci ze Southamptonského oceánografického centra – 20 km hlubokým vrtem chtějí proniknout k zemskému plášti (část Země rozkládající se mezi kůrou a jádrem).

Zatím se nejdál dostali Rusové – hloubka jejich Kolského vrtu činí 12 262 m. Britové se ale chtějí provrtat až do hloubky 20 km. Vrt nepovedou ze souše, kde tloušťka zemské kůry může dosahovat až 60 km, ale ze dna Tichého oceánu, kde je kůra mnohem tenčí. Díky tomu budou moci odebrat vzorky zemského pláště a následně lépe pochopit seismické procesy, které se odehrávají na naší planetě.

Vrtné práce by měly začít v roce 2018 s využitím japonské techniky. Nicméně na cestě k zemskému plášti bude třeba překonat hodně překážek. Za prvé, čím hlouběji se dostanou, tím tvrdší bude hustota a tvrdost kamene, a vůbec není jisté, zda si s tím technika poradí. Za druhé, ve 20km hloubce dosáhne tlak neuvěřitelné hodnoty 1500 barů. I to může být pro techniku osudné. Za třetí, teplota v zemských vrstvách, kam se vědci chtějí dostat, dosahuje přibližně 1000 až 1200 °C. Vědci budou muset neustále měnit vrtné sady a ochlazovat je mořskou vodou. Složitost tohoto projektu přirovnávají k přistání člověka na Měsíci.

V roce 1989 se sovětští vědci na poloostrově Kola provrtali hloubky více než 12 km. Na veřejnost se tehdy dostaly neuvěřitelné zprávy, že přístroje zaznamenaly jakési podivné zvuky z hlubin připomínající křik a sténání. Média psala, že se lidstvo dotklo pekla a dávala tento fenomén i do souvislosti s hroutící se železnou oponou. Ačkoli sami Rusové dnes tvrdí, že šlo jen o báchorku, která nemá žádné vědecké opodstatnění, i nyní se objevují tvrzení, že si Britové hrají s ohněm. Naše současné znalosti o struktuře Země jsou totiž především teoretické.

Například při hloubení Kolského vrtu, jehož cílem bylo studium litosféry, vědci zaznamenali výsledky, s nimiž nepočítali. Většina existujících hypotéz se nepotvrdila a navíc se ani nepodařilo zjistit, co vlastně tvoří podstatu naší planety. Takže důsledky dalších experimentů se skutečně nedají předvídat. Představte si člověka, který pozoruje mýdlovou bublinu a přemýšlí, co je uvnitř. Plyn? Nebo tvrdá pevná látka? Vezme tedy jehlu a bublinu propíchne… A vědci teď chtějí vrazit „jehlu“ do „bubliny“, na které všichni žijeme. Máme jen jednu planetu. Kde je záruka, že se nerozpoutá peklo, když ji „propíchneme“?