Obří kameny, které se samy pohybují: tajemství odhaleno!

Jediný muž vysvětlil sto let starou záhadu…

Na severozápadě Mohavské pouště ve východní Kalifornii se nachází vyschlé jezero nazvané Racetrack Playa. Je světoznámé podivným fenoménem: po rozpraskaném bahně se zde samy pohybují obrovské balvany těžké až 218 kilogramů.

Ví se to podle stop, které kameny po sobě zanechávají; vypadají jako slizové stezky hlemýžďů. Jsou dlouhé až 250 metrů a mívají nejrůznější tvar: někdy tyto stopy tvojí ostré pravé úhly, jindy jsou rovné… Že tyto stopy jsou výsledkem pohybu kamenů je zřejmé – jen doposud nikdo neviděl samotné kameny v pohybu.

100 let bez vysvětlení

O existenci fenoménu se ví nejméně od roku 1900, ale zatím se nepodařilo najít logické a bezesporné vysvětlení. Hypotéz je samozřejmě jako vždy v takových případech víc než dost: od mimozemšťanů, před magnetická pole, až po úvahy, že by mohlo jít jen o dílo vtipálků – podobně jako se to prokázalo u kruhů v obilí. Jednou z nejoblíbenějších teorií mezi vědci je, že kameny před sebou tlačí silné lokalizované větrné víry, jakási malá tornádka.

Všechny tyto úvahy (a mnoho dalších) vyvrátil jediný muž – planetolog Ralph Lorenz. Ten se rozhodl roku 2006, že záhadě přijde na kloub. Původně se na Racetrack Playa vydal, protože zdejší podmínky v mnohém připomínají Titan, jeden ze Saturnových měsíců a současně hlavní předmět jeho vědeckého zájmu.

Logické a snadné

Přišel s poměrně přesnou představou, jak by se mohly kameny pohybovat a tak rovnou připravil experiment, který by to dokázal. Použil jeden z kamenů z pouště, něco slané vody a keramický kontejner, do něhož kámen i vodu umístil. Pak to celé dal do mrazáku, kde byla podobná zima jako na Racetrack Playe v zimních měsících. Po vytažení z mrazničky byl kámen obalený ledovou vrstvičkou. „Stačilo pak, aby ho položil na zem a lehce foukl – a kámen se dal do pohybu,“ popsal Lorenz výsledek.

Ledová vrstvička způsobuje, že kámen nevyvolává téměř žádné tření, a tak stačí jen minimum energie, aby se začal pohybovat. Pravděpodobně to stejně funguje i v přírodě – aniž by do toho nějak vstupovali nějací cizinci z jiných vesmírů… Existuje totiž ještě další důkaz: obdobně se chovají i kameny v Antarktidě.