Odešli předčasně: Hrají si na hrobech místo pískoviště

Smrt děsí lidi odpradávna, od dob, kdy začali vnímat konečnost vlastního bytí. Přesto s ní neustále flirtují. A dostávají znamení, že posledním vydechnutím možná nic nekončí…

Sedmnáctiletá Joyce Andrews z australského Queenslandu zemřela v roce 1945. Když o rok později opuštěná maminka poslední útočiště své dcery fotografovala, neviděla v okolí nic zvláštního. O to větší byl šok poté, co snímek vyvolala!

Hrob zůstal tak, jak ho paní Andrews zachytila. Přímo na něm však sedí neznámá holčička a hledí přímo do objektivu! Dvojitá expozice? Určitě ne, zapřísahala se autorka snímku – dívenku na něm zachycenou nikdy neviděla, natož aby ji předtím fotila. A vysvětlení? Výzkumník paranormálních jevů Tony Healy, který zkoumal hřbitov v roce 1990, zjistil, že poblíž hrobu Joyce byly pochovány dvě malé holčičky…

I děti mohou být zlé…

Další podivná pověst se vztahuje k železničnímu přejezdu na jihu texaského města San Antonio, místu častých dopravních nehod. Zahynulo zde i několik školáků. Jejich duše prý dlí na místě a postrkují čekající auta na koleje, přestože cesta vede do kopce. Je to jen městská pověst?

O tom byli pevně přesvědčeni i manželé Andy a Debi Chesneyovi, kteří na místě celý jev zkoumali. Do té doby, než jejich dcera nečekaně zmáčkla spoušť fotoaparátu… Podívejte se, co uviděli oni na náhodně pořízeném snímku!

Nebojíte se? Měli byste!

Podobných historek najdete spoustu v literatuře a v dobrých i špatných filmech. Vysvětlení se nabízí mnoho, žádné z nich však není obecně přijímáno. Kopíruje náš hmotný svět nehmotný svět idejí, kam se po smrti vracíme? Je to „kolektivní nevědomí“, z něhož čerpáme informace? Existují opravdu zbloudilé duše, které odmítají – nebo nemohou – opustit svou bývalou identitu? Nebo jde jen o jakési nahrávky minulých dějů, které uvízly shodou fyzikálních náhod v čase až dodnes? Nevíme.

Víme jen, že spiritismem se zabývaly takové osobnosti jako chemik Dimitrij Ivanovič Menděljev, spisovatel Viktor Hugo či píšící lékař Arthur Conan Doyle. Ostatně i vy si můžete zkusit vyvolávání duchů doma. Mějte však na paměti, že si zahráváte s neprozkoumanými silami. Pokud si budete dělat z obřadu legraci, kontakt se neuskuteční. A dobře si rozmyslete, na co se zeptáte. Otázkami typu Kdy zemřu? si koledujete o vážný malér. Nechcete se přece dozvědět, že – Právě teď…

Proto se doporučuje úvodní společná meditace, aby duch neublížil. Na konci poděkujte a představujte si, jak nehmotná bytost v klidu odchází. Zapalte šalvěj a pro zbavení negativních sil se vykoupejte ve slané vodě.

A na závěr dobrá rada. Nehrajte si se záhrobím jen tak pro zábavu, je to stejné, jako byste otevřeli dveře bytu dokořán a čekali, kdo vstoupí! „Vyvolávání duchů je riskantní a hloupá metoda jak komunikovat se světem idejí, protože nevíte, s kým jste navázali kontakt,“ varuje na stránkách časopisu Sedm spisovatelka Jenny Nowak. „Každý moula dokáže vzít spiritistickou tabulku, jejím prostřednictvím si však může domů přitáhnout něco, co opravdu nechce.“