Paní v černém

Už jako malá holčička jsem se nejraději hrála na hřbitově. Bylo tam ticho od našeho domu to není daleko, jen několik metrů. Obdivovala jsem květiny a znala téměř každý hrob. Chodila jsem od jednoho k druhému a četla si jména zesnulých.
Jednou v létě přes prázdniny ( měla jsem tehdy 8 let ) se u nás sešla celá naše rodina na menší oslavu. Na louce vedle domu se opékané slaninka. I nám dětem při této příležitosti dovolili být venku déle než obvykle. Mě to zase přesto že už bylo skoro půl desáté večer táhlo na hřbitov.
Strach jsem necítila v naší rodině se nikdy o duších a podobných věcech nemluvilo. Když jsem se opět chtěla vrátit na louku, uviděla jsem u jednoho hrobu sedět na lavičce tetku otočenou ke mně zády a celou v černém. Pomyslela jsem si: “ Co když bude žalovat o mé noční procházce našim?“
Vykročila jsem proto k ní s úmyslem poprosit ji, aby mamince nic neřekla. Na můj hlasitý pozdrav: “ Dobrý večer“ však teta neodpověděla. Přistoupila jsem k ní zcela blízko a pozdrav zopakovala ještě hlasitěji. Zase nic. Napadlo mi, že asi vsedě usnula. Natáhla jsem k ní ruku a dotkla se jí .
Moje ruka však prošla jejím tělem tak, jako by to byl pouze vzduch. Chtěla jsem ji chytit za rameno , ale ve zlomku vteřiny někde zmizela. Zůstal po ní jen nepříjemný chlad. Uháněla jsem domů, ale o tom, co se mi na hřbitově stalo, jsem našim neřekla. Bála jsem se, že mě budou vynadají. Časem jsem na příhodu zapomněla .
Jednou, když jsem si opět četla jména na pomnících, zastavila jsem i před tím hrobem, kde tehdy seděla na lavičce teta v černém. Hrob byl smutný, bez kytiček, zarostlý plevelem. A lavička taková stará že by neudržela ani mě. Jméno zesnulé se ještě přečíst dalo a pamatuji si ho dodnes, spolu s daty jejího narození a úmrtí. Možná i proto mi utkvěly v paměti, protože ona zemřela v tom roce, kdy jsem se já narodila .
Teď už jsem vdaná, a mám dvě děti. Na jaře, když rostou fialky, chodím na ně do hřbitova. Lavička tam již není a hrob téměř není ani nevidět…