Peklo v domech utěšeni: Z desítek tisíc žen udělali sexuální otrokyně
Jsou válečné zločiny, o kterých se hovoří jen velmi málo. Existují však doslova i zvěrstva, o kterých se mlčí. Případ japonských „utěšitelek“ je jedním z nich.
V letech 1932 až 1945 japonští vojáci sexuálně zneužili desítky tisíc žen, většina z nich bestiální řádění nepřežila. A to jen proto, že jim přikázali, aby „utěšovali“ vojáky.
Lee Ok-seon poslali rodiče po nákup a už ji nikdy neviděli. Projelo kolem ní auto, vyskákali z něj vojáci a násilím ji posadili na zadní sedadlo. Dívku odvezli z korejského města Busan do přístavu a odtud do Japonci okupované Číny. Ještě nevěděla, že skončí v jednom z nechvalně známých „domů utěšování“. Lee měla tehdy jen 14 let.
„Dům utěšení“ byl jen eufemismem pro vojenský bordel. První začaly vznikat v roce 1932, ovšem jen velmi sporadicky. Situace se však změnila v prosinci 1937, kdy došlo k takzvanému „znásilnění Nankingu“. Japonští vojáci během šesti týdnů v tomto čínském městě rozpoutávaly teror, který nepřežilo asi 200 tisíc osob. Odhaduje se, že znásilnili až 80 tisíc Číňanek a mnohým z nich připravili další krutý osud. Čekali je roky otroctví v nevěstincích, které rostly jako houby po dešti.
Za bujarým rozšiřováním počtu vojenských bordelů stál kromě jiných i samotný císař Hirohito. Obával se toho, že masové znásilňování výrazně zhorší obraz jiných států o Japonsku. Řešením byly právě nevěstince, které měly zamezit šíření sexuálně přenosných nemocí (nakažené otrokyně popravovali) a zajistit i stálý přísun nových prostitutek, které by ukojily apetit vojáků.
„Přísun“ nových sexuálních otrokyň spočíval buď v únosech, nebo lži. Mnohé ženy se v bordelu ocitly poté, co jim namluvili, že budou pracovat v ošetřovnách či jiných běžných pracovištích. Většinu z nich tvořily Korejky a Číňanky. Bitvy, znásilňování a nehygienické podmínky byly na denním pořádku. Těhotenství se přerušovalo potraty za podmínek, v nichž bylo přežití matky spíše o štěstí. A i ty ženy, které se dožily konce druhé světové války, se nemohly pokládat za šťastné. Systém vojenských bordelů fungoval až do roku 1946 a do té doby jich zemřeli ještě stovky.
Neexistují přesné statistiky, které hovoří o počtu „utěšitelek“. Odhaduje se, že v nejméně 125 nevěstincích drželi Japonci od 20 tisíc až do 400 tisíc otrokyň. 90 procent těch, které násilím drželi v bordelu, nepřežilo.
Příběhy těchto žen nechtěl nikdo poslouchat. V Japonsku se hledělo na opětovné postavení země na nohy, v domovech se bývalé sexuální otrokyně ocitly na okraji společnosti. Všechny z nich žily až do smrti s psychickými traumaty, mnohé byly po brutálním řádění japonských vojáků i fyzicky zohavené. Sterilizace nebyla také ničím výjimečným, tisícům žen byla násilím odepřena možnost mít děti. Další spáchaly sebevraždu, jiné zemřely v důsledku sexuálně přenosných nemocí.
Až někdy v 80. letech se příběhy „utěšitelek“ začaly dostávat na světlo světa. V roce 1987 se z Jižní Koreje stala liberální demokracie a svoboda slova umožnila stárnoucím otrokyním vyjít s pravdou ven. Do té doby totiž japonští důstojníci popírali existenci vojenských bordelů. Najednou se však ozvaly hlasy, které tvrdily opak. Trvalo dalších šest let, než japonská vláda uznala, že k těmto zvěrstvům došlo. Až v roce 2015 přiznala přeživším ženám odškodné, Jižní Korea však požadovala důrazněji omluvu. K tomu zatím nedošlo. Dnes je naživu jen několik desítek žen, které prošly peklem.
