Plačící kočka hlásí smrt!

Z toho mrazí: Marie se nám svěřila s nevysvětlitelným příběhem…

Před dvanácti lety jsem na ulici sebrala čtrnáctidenní koťátko. Podařilo se nám ho s pomocí veterináře zachovat při životě a vyrostla z něj krásná, černá, ale velmi svérázná kočka. Náš dědeček, v té době už velmi nemocný, si ji vždy brával na klín a zahříval ji, ona spokojeně předla, a snad proto k sobě hodně přilnuli. Poslední večer měl dědeček velké bolesti, čekali jsme na sanitku, kočka seděla dědečkovi u nohou a hlasitě předla.

V tak vypjatých situacích člověk zostřeně vnímá detaily, kterých by si jindy vůbec nevšímal.

Připadalo mi to, jako by mu kočka dodávala odvahu aspoň tímhle způsobem, nikdy jsem ji neslyšela příst tak hlasitě. Pak nastaly tři pekelné dny nejistoty, kdy jsem se vracela z nemocnice bez optimismu, v těžké depresi, lékaři mi řekli, že už to nebude dlouho trvat…

Vždycky když jsem otevřela dveře našeho bytu, naskytl se mi stejný obrázek. Kočka stočená do klubíčka ležela v důlku na posteli, kde dědeček naposledy seděl. Jinak se chovala normálně, přijímala potravu, hrála si, ale spát chodila jen do toho důlku, přestože po bytě měla dost jiných pelíšků. Po třech dnech zazvonil telefon a lékař mi sdělil zlou zprávu, že dědeček zemřel.

Dědeček byl kreslíř a na svoje nádobíčko, štětce, perka, barvy, byl velmi háklivý, nikdo mu na na ně nesměl sáhnout. Dlouho jsem se odhodlávala k vyklízení šuplíků jeho pracovního stolu. Vzala jsem krabici a chystala se otevřít první šuplík. Kočka, která do té doby pokojně ležela v důlku, se vymrštila, skočila na stůl a vždycky, když jsem přiblížila ruku k šuplíku, zasyčela a sekla po mně packou s vytaženými drápy. Nepřikládala jsem tomu žádný význam a i přes její odpor jsem šuplíky vyklidila.

Druhý den jsem si ke skříni postavila velký pytel a začala do něj skládat šaty a jiné oblečení po dědečkovi. Kočka seděla vedle pytle a pozorovala každý můj pohyb. Nevěnovala jsem jí pozornost, přemohl mě pláč, a že jsme tam byly jen my dvě, tak jsem si postěžovala nahlas, jak je mi z toho všeho smutno.

Ona pořád seděla v typickém kočičím sedu – a pak jsme se střetly pohledem. Z obou očí jí stékaly slzy! Jen jednou za celých dvanáct let jsem viděla v jejích očích slzy. Nevěřím báchorkám o zvířecí empatii, snažím se to vždycky rozumově zdůvodnit, ale věřte nebo nevěřte, tohle si rozumem zdůvodnit neumím…