V sicilském městě Syrakusy se nachází plastický obraz Panny Marie, který údajně roní slzy. Většina věřících věří, že slzy mají zázračnou moc, a některým dokonce pomohly od dlouhodobých zdravotních problémů. Obraz zkoumali i vědci. Co zjistili?
Historie plastiky Panny Marie
Plastický obraz Panny Marie, který se dnes nachází v syrakuském kostele, vypadá docela obyčejně, jako většina podobných děl. Pochází od italského umělce Amilcara Santiniho, který ji vyrobil během tří dnů na počátku 50.let 20.století. Deska, na které se nachází plastika měří 39×33 centimetrů a samotná figura zhotovená ze sádry má 29×22 centimetrů.
Když plastický obraz tento italský umělec vytvářel, nikdy by ho ani nenapadlo, že za pár let budou před ním stát zástupy věřících. Jeho dílo koupili za 5 dolarů a 60 centů přátelé Angely a Antonia Jannusových, kteří ho novomanželům věnovali jako svatební dar. Věřící novomanželé si plastiku v roce 1953 pověsili nad manželskou postel a ta by tam byla možná dodnes, nebýt jedné těžké životní etapy manželů Jannusových.
Plačící obraz
Antonia Jannusová, která byla v té době těhotná vážně onemocněla, dokonce dočasně oslepla. Začala bojovat nejen o svůj život, ale i o život ještě nenarozeného dítěte. 29.srpna 1953 se modlila k zavěšené plastice Panny Marie nad postelí, když si náhle všimla, že zrak madony se začal vyostřovat. V modlitbách pokračovala dál a zjistila, že Panna Maria skutečně pláče. Sama to popsala takto:
Otevřela jsem oči a upřeně jsem zírala na obraz madony nad čelem postele. K mému velkému úžasu jsem zjistila, že podobizna pláče.
Angela proto zavolala svou švagrovou Graz a tetu Antonii Scarlatovou, kterým ukázala slzy na obraze. Obě ženy také slzy viděly a proto zavolali sousedy, aby se přišli podívat na zázrak. Zanedlouho o zázraku vědělo celé město a postupně sem začali chodit davy poutníků. Syrakusy se tak během pár týdnů stávají poutním městem. Na místo jsou ostatně povoláni i odborníci, kteří udělali analýzu slz.
Slzy Panny Marie
Do Syrakus přišli vědci 1.září 1953, kdy plastiku velmi podrobně prozkoumali – dali dokonce dolů i zadní část plastiky, aby se přesvědčili, zda je suchá a odebrali slzy, které vytékaly z očí madony. Odborníci do Syrakus zavolali i italského umělce Santiniho, aby se k svému dílu vyjádřil. Ten potvrdil, že žádnou vodu ani nic podobného do plastiky nedával, navíc takové množství vody, které madona vyplakala by tam určitě neukryl. Proto se čekalo na analýzu Madoniných slz.
Po důkladném rozboru slz vědci zjistili, že mají stejné složení jako tekutiny vylučované lidským tělem. Slzy madony dokonce obsahovaly i stejný protein, který se nachází v slzách člověka! Samozřejmě, že se našli i skeptici, kteří zázraku nikdy neuvěřili. Podle nich nebyl problém do očí navrtat otvory a naplnit je vodou smíchanou se slzami, která by postupně vytékala. Vědecká analýza oslovila i tehdejšího papeže Pia XII., který zázrak ze Syrakus v roce 1954 uznal za boží znamení. V rádiu se tehdy ptal:
Porozuměl člověk záhadnému jazyku těchto slz?
Dnes je plastika Panny Marie vystavena v místním kostele a přesto, že už nepláče – slzy přestali z očí vytékat během zkoumání vědci 1. září 1953, každý rok se na ni přijdou podívat desetitisíce poutníků a turistů. Bude madona ještě někdy plakat?
Jsem věřící a toto je krásný důkaz boží lásky