Pomstychtivý duch mrtvých dětí

Nechtěné děti, které musí zbytečně umřít, se podle několika legend z různých koutů světa, dokázali svým krkavčím matkám pomstít. Na tento paranormální jev věřili hlavně Eskymáci nebo obyvatelé skandinávských zemí, ale i slovanské legendy mají pomstychtivé duchy mrtvých dětí. Dokáží se tedy nechtěné mrtvé děti pomstít nebo to je jen výplod fantazie?

Eskymácký netvor angyak
Několik známých polárníků zaznamenalo legendy, které jim vyprávěli samotní Eskymáci. Jedním z nich byl i ruský polárník Valerian Albany, který ve svých zápiscích ze severských cest zmínil hrůzostrašné mýty Eskymáků. Ti mu vyprávěli, že když měli velký nedostatek potravy, zavedl se u nich velmi krutý zvyk. Spočíval v tom, že pokud se mělo do rodiny narodit další dítě a nebylo ho čím krmit, příbuzní přinutili matku, aby hodila své čerstvě narozené dítě do díry v ledu a tak ho usmrtila. Matka však před touto vraždou musela nad dítětem říct zaklínací formulku, která ji měla ochránit před duchem dítěte.

Pokud na to matka zapomněla, z mrtvého dítěte se stal krutý netvor angyak, který k sobě svým pláčem lákal všechny pocestné. Když se nechal kolemjdoucí zlákat dětským pláčem a odbočil z cesty, nad hlavou mu angyak nejprve přeletěl v podobě bílé sovy. O krátkou chvíli měl pak angyak svou oběť roztrhat. Albany ve svých zápiscích píše, že této legendě nevěřil a pokládal ji jen za místní folklór. Přihodil se mu však zážitek, který mu potvrdil, že se hluboce mýlil.

Jednou v podvečer slyšel z ledové rozlehlé planiny dětský pláč a po chvíli mu nad hlavou skutečně proletěla bílá sova. Dostal prý tak velký strach, že se rychle vrátil zpět do tábora. Eskymáci mu pak řekli, že se rozhodl velmi dobře, jinak by zřejmě přišel o život. Ne vždy však angyak napadá cizí lidi, většinou chce zahubit jen svou matku. Eskymácká legenda říká, že takový angyak chodí každou noc k matčině posteli, kde z ní vysává její životní sílu. Žena prý mívá sny, že kojí své dítě. Ve skutečnosti to je angyak, ze kterého se stává energetický upír, který o nějaký čas prý svou matku zahubí, když z ní veškerou energii vysaje.

Odložené dítě vykonává pomstu
Ve skandinávských zemích ještě v první polovině 20. století věřili, že pokud matka zabije své dítě, a pak se vydá, duch dítěte se zjeví na její svatbě. Takovému dítěti se ve staré norštině říkalo utburd – tedy odloženo dítě. A skutečně, švédské a norské legendy mají množství příběhů, kdy se na probíhající svatební hostině zjevil přízrak mrtvého dítěte, které nevěsta krátce před svatbou usmrtila. Utburd se proměňoval v znetvořenou bytost, která se pomstívala nejen své matce, ale i dalším lidem z jejího blízkého okolí. Jedinou ochranou byla jen modlitba nebo útěk přes tekoucí vodu, za kterou už přízrak nesměl.

Slovanské legendy také znali duchy nechtěných novorozeňat. V Čechách a na Slovensku se jim říkalo „zahubenčata“, v Polsku a Rusku je znali pod pojmenováním návky nebo mavky. Tyto přízraky měli podobu malých poskakujících světýlek, které však nebyly až tak nevinné jakoby se na první pohled zdálo. Legendy hovoří o tom, že svou oběť, většinou matku, dokázali i spálit.

Podobné legendy o mrtvých nechtěných dětech se dají najít v mytologii téměř každého národa. Odborníci tyto legendy připisují k halucinačním vidinám matek, které vzali život svému dítěti. Matky mají výčitky svědomí, psychický stres a deprese, což může vyvrcholit až halucinacemi, kdy vidí své mrtvé dítě.

Dnes již legendám o přízracích mrtvých nechtěných dětí nevěří asi nikdo, člověk (resp. matka) však nikdy neví, co se může přihodit. Dnes by asi neškodilo, kdyby se na takové mýty věřilo, ve světě by tak nemuselo být tolik zavražděných dětí a některé mohly stále ještě žít.