Popravy, tresty a mučení

Druh popravy: Rozdrcení lebky slonem
Způsob popravy rozdrcením lebky slonem rozhodně nepatří mezi evropské techniky. Slonů byl totiž v Evropě akutní nedostatek. Naproti tomu v Indii, kde jsou sloni poměrně běžní, nebylo žádným problémem popravit odsouzeného tímto stylem. Ohavnost spočívá v tom, že se domestikovaný slon, běžně sloužící jako nosič břemen s velmi mírnou povahou přinutil stoupnout nalidskou lebku. Výhodou je samozřejmě okamžitá smrt, minimální náročnost (slon se našel vždycky)..

Temnou stránkou bylo zneužití hodného a nevinného domácího „mazlíčka“ k vraždění lidí. V Evropě bylo toto „tradiční“ popravování zveřejněno až s nástupem cestopisců, především na konci 19. století. Zkus si představit ten pocit, když pokládáš hlavu a nad tebou je obrovský slon, který ti rozšlápne hlavu…

Druh popravy: Vyhladovění
Smrt hladem se nevyznačuje extrémní brutalitou, nebo promyšleností – spíše jednoduchostí a nenáročností. Oběť je uvězněna bez jídla a je ponechána napospas všeho. Postupem času se hlad stává stále trýznivější a krutější, až na hořkém konci člověk umírá na slabost – zástavu dýchání, zástavu srdeční činnosti atd.) Hlad je sice pomalý, nicméně dostatečně demonstrující a odstrašující způsob popravy na veřejnosti. Jeho využívání nelze jednoznačně začít datovat, už z příchodem prvních „zajatců“ se objevuje hladovění (vězňům se nepodstrojuje a potraviny ušetřené na nich lze distribuovat mezi vlastní lid).

Druh popravy: Brazenský býk
Brazenský býk (někdy známý jako sicilský, nebo mosazný býk) je jedním z nejkrutějších způsobů mučení a popravy. Na metodu přišli staří Řekové, kteří vyrobili mosazného býka s prostorem uvnitř. Tam byla dána oběť a pod býkem se jednoduše zapálil oheň. Když se plamen rozhořel, býk doslova zbělal žárem a dotyčná osoba se vevnitř upekla. Křik a závan spálené kůže vycházející z nozder býka, byl doslova pochoutkou pro kata, který pouze přikládal do ohně. Samotný vynálezce této metody si ji nakonec okusil také.

Druh popravy: Čínské udušení
Původně čínský způsob pomalého usmrcení zadušením má jistou podobnost (technickou) s prapůvodní šibenicí. Na té se ovšem člověk vydržel dusit pouze několik minut. Jeho čínská a mnohem ranější varianta potrápila dotyčné chudáky pěkných pár hodin.

Druh popravy: Uvaření za živa
Uvaření zaživa je metoda popravy, při níž je odsouzený ponořen do vřící kapaliny. Pro uvaření se obvykle používala voda, nebo olej (olej vře při vyšších teplotách), dále pak dehet, zvířecí tuk, nebo dokonce roztavené olovo. Smrt je velice dlouhá a bolestivá. Spoutaný odsouzený se hodil do vřící kapaliny hlavou napřed. Aby nemohl vyplavat a byl rychleji „uvařen“, býval přidržován pod hladinou dlouhými tyčemi. Alternativním trestem bylo, místo použití hlubokého kotle s vřící tekutinou, použití širokého mělkého kotlíku a postupné pomalé usmažení nešťastníka k smrti. V dějinách se smrt uvařením/usmažením objevuje v křesťanských legendách o mučení světců u pohanských národů. Jako legální způsob popravy je uvaření doloženo v Anglii 16. století králem Jindřichem VIII. Ve středověku byl tento způsob smrti určen pro padělatele peněz.

Druh popravy: Vyříznutí srdce z těla
Vyříznutí srdce se provádělo velice ostrým obsidiánovým nožem (tj. ze sopečného skla). Vše probíhalo za naprostého vědomí oběti. Nejprve se rychlým sekem rozřízl hrudník (ale tak, aby se nepoškodilo srdce a tepny) a následně se vyřízlo ještě tlukoucí srdce a pozvedlo nad hlavu. Aztécký válečník měl zvláštní smysl pro čest. Na jednu stranu bylo ctí zajmout nepřítele a živého ho přivést na obětiště. Další možností bylo nechat se obětovat sám. Jeho ostatkům byl zaručen pohřeb plný poct (což mu samotnému ale mohlo být už jedno). V období zvláštních slavností nebo úspěšných dobyvačných válek byl přísun obětí tak velký, že krev ztékala z vrcholků pyramid.

Druh popravy: Tunica molesta
Jedná se o tunicu pomazanou hořlavou pastou (zahuštěný petrolej), kterou si odívá popravovaný. Tato poprava se konala ve starověkém Římě za vlády císaře Nera. Popravovaný bývá vyslečen do naha a oděn do tunici molesta a umístěn do amfiteátru. Tam je zapálen a hoří zhruba 5 minut, dokud nezemře. Jedná se o zvlášť brutální způsob popravy, protože popravovaný je zabit až na následek prohoření plamenů k plicím, nebo srdci. Tohle perverzní představení sledovalo s nadšením několik set, ne-li tisíc lidí. Hold jiná doba, jiná zábava.

Druh popravy: Ukamenování
Jedná se nejspíše o nejstarší druh popravy. Poprava ukamenováním je způsob vykonání exekuce, kdy dav hází kameny na svázané oběti zabalené v dlouhém prostěradle. Oběť strašně trpí, není schopna se přilétajícím kamenům bránit. Jelikož vrhané kameny mívají takové rozměry, aby oběť hned neusmrtily, nebo naopak jí moc neublížily, bývá smrt dlouhá a mimořádně krutá. Přirozeně záleží na tom, kam dav dotyčného chudáka trefí. Většinou oběť umírá na poranění mozku, zástavu dýchání, vnitřní krvácení, úrazový a psychický šok, nebo kombinaci výše uvedených zranění. Davový efekt způsobuje anonymitu případného vraha, nelze přesně označit konkrétního člověka. Kamenující lidí jsou de facto nepostižitelní.

Druh popravy: Smrt způsobená krysami
Lidská vynalézavost zachází ještě dál. Na břicho oběti je přiložen velký hrnec plný krys. Dnem je přitom otočen vzhůru. Předpokládá se, že hlodavci v touze za svobodou se budou snažit prokousat útrobami nešťastného člověka. Kdyby se jim náhodou nechtělo, mučitelé u dna hrnce rozdělávají oheň a teplo na živočichy působí spolehlivě.

Druh popravy: Trestní koza
Speciálně na sedací svaly, genitálie a pánevní kosti se zaměřuje mučící nástroj trestní koza. Trestní koza připomíná jehlan s velmi ostrou špicí. Mučený je na nepohodlné sedátko usazen a kat se už pak jen činí, aby se onen jehlan dostal co nejhlouběji do člověka. A jak? Na nohy mučeného přidává nejrůznější věci, které jsou velice těžké. Následek si domyslete sami.

Druh mučícího nástroje: Skřipec
Skřipec se řadí mezi drsnější nástroje práva útrpného. Pokud byl člověk na skřipci natahován obzvlášť urputně, mohl být natažen až o 30-50 cm oproti normálu (vykloubené ruce a nohy byly samozřejmostí). Procesu prodlužování podléhaly taky vnitřní orgány (svaly, šlachy a žíly / tepny). Vnitřní krvácení a obtížně hojitelné natržené šlachy působily bolest i dlouho po samotném natahování. Smrt ovšem až tak obvyklá nebyla, katovi holomci si dávali velký pozor, aby odsouzený přežil a mohl svědčit jak mu přikázali.
Odsouzený mohl být natahován v těchto polohách:
1) Vodorovné – Člověk byl natahován na lavici, připoutaný provazy za kotníky a zápěstí k natahovacímu zařízení (princip páky a navíjení). Pod záda odsouzence se při „zostřeném“ režimu přidával drsný válec opatřený bodci nebo hranami, který zároveň s napínáním nesnesitelně drásal záda (silně nepříjemné v dnešní době je, když do vás někdo při protahování jen dloubne prstem).
2) Svisle – (zavěšení na žebříku nohama dolů). Tato poloha se vybírala při dlouhodobějším mučení (dlouhé hodiny, popř. dny). Chudák byl zavěšen za zápěstí na žebřík a za kotníky mu byla přivázána těžká závaží.
3) Šikmá – (šikmý žebřík, šikmá lavice) Tento způsob se moc nepoužíval, nevykazoval žádanou efektivitu, spíš nepříjemnost. Jeho používání bych označil za vzácné.

Druh mučení: Trhání masa
Samotné trhání masa z těla kleštěmi nebylo považováno za primární cíl potrestání. Tyto metody se používaly ke zpřísnění již stávajícího trestu – za účasti veřejnosti. Trhání masa se používalo, vraždil-li dotyčný obzvlášť nechutným a bestiálním způsobem, nebo jinak „povznesl“ čin vraždy na vyšší úroveň. Katovi holomci obvykle nažhavili kleště a donesli je na popraviště. Kat pak rychlými trhavými pohyby odsouzeného rozdrásal. Obvykle se trhalo maso z prsou nebo z boků (u mužů i genitálie). Aby odsouzený hned nevykrvácel, po exekuci mu kat rány „vypálil“ žhavým železem. Rozhodně to nebylo projevem lidskosti, odsouzený musel poté ještě vydržet do samotného výkonu usmrcení.

Druh mučícího nástroje: Kláda
Kládu jako mučící nástroj bych zařadil do kategorie těch „lehčích“. Oproti okovům, které se většinou upevňovaly na zápěstí, či nad kotníky a zařezávaly se do kůže, kláda takhle nefungovala. Nicméně okovy poskytovaly jistý prostor pro pohyb, procvičování svalů atd. Vzhledem k snadné konstrukci, ještě snadnějšímu zacházení a velké váze byla oblíbenou dekorací všech vězení, hladomoren a veřejných pranýřů. Za méně závažné zločiny (třeba svobodné vyjadřování myšlenek, publikování a čtení zakázaných knih) se lidé dávali na pranýř. Ten obvykle stával na náměstí, aby lidé mohli na nešťastníka házet shnilé potraviny a pošklebovat se mu. Taková kláda měla buď otvory pro ruce a hlavu (postoj vzpřímený), nebo pro nohy (pozice vsedě). Trošku jiným případem bylo uvrhnutí do žaláře a následné uzavření do klády i na několik týdnů či měsíců. Odsouzený se nemohl pořádně hýbat, atrofovaly mu svaly (pokud přežil, odnesl si těžké následky v nefunkčních končetinách, zničených zádech), byl opakovaně vystaven bití, nedostatku potravy a útokům dotěrných hlodavců. Pokud trest přežil, stávala se z něj troska – doživotní mrzák.

Druh mučení: Zavěšení
První nástroj, který byl používán během procesů, protože byl považován za mírný. Obviněnému byly svázány paže zády provazy na zápěstích. Tyto provazy poté byly napojeny na určitý druh navijáku a v této pozici byla oběť ponechána zavěšena nad zemí. Proto, aby byl tento trest méně mírný, byla často na nohy zavěšována závaží, nebo se tělo upalovalo rozžhavenými kleštěmi. Tehdejší právníci byli přesvědčeni, že čarodějnice znají různá kouzla, která jim dovolí vydržet tato mučení, neboť ne vždy bylo dosaženo jejich plného doznání. Když jste takto viseli delší dobu a zavěšovali vám na nohy těžší závaží, tak se vám lehce vykloubily ramena a vy jste v podstatě visel jenom na kůži a šlachách.

Druh mučícího nástroje: Železná panna
Železná panna je považována za jeden z drsnějších mučících nástrojů. Základem je železná (popř. dřevěná) vnější konstrukce, která se podle potřeby dala otevírat a zavírat. Základním prvkem působení bolesti jsou železné ostny umístěné ve výšce trupu. Železné panny měly dvě verze:
1) Mučící panna – Ostny měly kratší délku a nebyly v přímém kontaktu s lidský tělem. Odsouzený chudák musel stát pořád vzpřímeně, jinak riskoval nabodnutí na ostny a zranění. Po třech dnech v železné panně byl tak vyčerpaný stáním (+ hladověním, žízněním), že odkýval cokoliv. V horní části byl ponechán otvor pro hlavu, kterými katovi holomci kontrolovali, jestli chudák ještě žije, nebo se vrhl proti ostnům. Mučení mohlo být zostřeno umístěním panny do tmavé komory (nedostatek vnějších podnětů – jen bolest a vyčerpání = zbláznění)
2) Smrtící panna – Vnitřní prostor je značně menší, ostny delší. Odsouzen byl dovnitř „vhozen“ a okamžitě probodnut zavřenými zostnatělými bodci. Přesto tato smrt trvala několik desítek minut, někdy i hodin a dokonce i dní, protože ostny byly umístěny tak, aby neprobodli životně důležité orgány (srdce, játra, ledviny, plíce) a byla extrémně bolestivá a krutá. Děsivý řev v tak malém uzavřeném prostoru ze železa vydával charakteristický zvuk, který byl i mučitelům nepříjemný. Další nepříjemností pro personál bylo vytažení mrtvoly a vyčištění panny od krve (aby nezrezla). Poslední železná panna byla nalezena íráckými dětmi v bývalem domě syna Saddáma Husajna. Zde se panna používala na zavíráni hráčů írácké fotbalové reprezentace, za špatnou hru.

Druh mučení: Bičování
Bičování je oblíbený trest běžně používaný od starověku do moderní doby. K výkonu tohoto trestu se používá speciální nástroj: bič. Bývá spletený z mnoha kožených řemínků, občas pro zpřísnění trestu opatřených na konci ostrými kovovými háčky. Bičování jako forma fyzického trestu je známá dlouhá tisíciletí, jeho hlubší význam mu vtiskli až starozákonní židé, kteří tímto způsobem trestali zločiny. Tato forma nebyla považována za společensky nevhodná a ponižující, neodrazila se na privilegiích a postavení. Celý akt probíhal v synagoze za zpívání a předčítání žalmů. Odsouzený mohl podle závažnosti trestu dostat maximálně 40 ran (při používání trojsvazkového biče to znamenalo 13 udeření). Bičování bylo původně vymyšleno jako trest, který neznamená trvalé zmrzačení. Rány na zádech sice znamenají estetické zohyzdění, ale člověk po uzdravení mohl normálně fungovat. Pro trvalou bolest se do ran sypala i sůl (takováto rána působí nositeli bolest i 3 týdny).

Druh trestu: Pohřbení za živa
Tento trest se praktikoval jen zřídka. Trestali jím ženy, které usmrtily své novorozené dítě, nebo travičky (ženy které někoho otrávili, nejčastěji svého muže z nešťastné lásky). Popravu vykonali tak, že odsouzenou položili do vykopané jámy, její tělo zaházeli hlínou a nakonec jí kat probodl srdce zašpičatělým kůlem. Trest mohl být zpřísněn tím, že jámu, do které odsouzenou položili, vystlali trním a hruď jí kat proklál rozžhaveným železem.

Druh trestu: Utopení
Bylo poměrně řídkým způsobem usmrcení delikventa. Městské soudy ho používaly zejména v případech, kdy šlo o trestný čin ženy, která by si podle běžné soudní praxe zasloužila lámání v kole, nebo čtvrcení. Ženy nelámali v kole, proto je v případě velmi těžkého zločinu zašili do pytle, ten zatížili kamenem a hodili do řeky. Utopení v řece se praktikovalo u žen, které se například provinily tím, že kradly v kostele či v městském špitále. Jedna z odsouzených měla poměr s nevlastním synem. Jiná, vdaná služka, měla poměr s ženatým mužem. Zatímco jeho sťali, nevěrnice byla utopena. Byla utopena také matka, která připouštěla nemravný život svých dcer, nebo dokonce vědomě posílala dcery na prostituci. Jedna záletnice, která udržovala milostný poměr s více muži, byla za manželskou nevěru odsouzena k utopení a dokonce si musela sama ušít pytel, do kterého byla poté zašita a vhozena do řeky.

Druh trestu: Rozřezání
Rozřezání podélně je v historii trestem především pro homosexuály. Postupuje se tak, že kati odsouzence věší za nohy hlavou dolů a začínají řezat mezi nohama v tříslech. Při tomto postupu se oběti nahrne krev do hlavy a lépe okysličí mozek, tím pádem odsouzenec prožívá větší muka. Vědomí většinou ztrácí, až když se pila svými ostrými zuby zařezává do středu břicha. „Začněte u hlavy,“ instruuje vykonavatele popravy soudce, když se v případě obviněného objevují nějaké polehčující okolnosti. Začátek u hlavy totiž zkracuje odsouzencovo utrpení…

Druh trestu: Rozčtvrcení
Jak už z názvu tohoto hrdelního trestu vyplývá, šlo o jeden z nejbarbarštějších způsobů popravy. Vykonávali ho tak, že kat na zemi ležícího odsouzence přivázal za nohy a ruce ke čtyřem kolíkům a potom tělo rozsekal mečem nebo širokou sekerou na 4 díly. Rozčtvrcené části těla obyčejně přibil hřeby jako výstrahu na šibenici, nebo brány města. Bylo aktem zvláštní milosti, když před čtvrcením kat nejprve odťal hlavu a potom mrtvolu rozčtvrtil. Jiný způsob používaný již ve starověku byl přivázat odsouzeného každou končetinou za jednoho koně a ty se pak poháněli každý na jednu stranu, čímž se odsouzený roztrhl „vejpůl.“

Nástroj trestu: Drtič hlavy
Tento nástroj patřil mezi velice populární. Sloužil k usmrcování. Princip drtiče spočívá v tom, že byla brada oběti položena na podstavec ze dřeva či železa a poté byla pomocí šroubu utahována hlava. Jako první se rozdrtily zubní lůžka, čelisti, nakonec začala vytékat mozková hmota skrze lebku. Nástroj trestu: Garotta Jedná se o nástroj široce používaný až do dnešních dnů k nejvyšším trestům ve Španělsku. Nejranější varianta fungovala na principu otáčení. Odsouzený seděl na speciální stoličce a kolem krku měl smyčku, kterou kat otáčením utahoval. U novějšího modelu odsouzený seděl a měl ruce svázané, železný chomout mu držel nehybně hlavu, zatímco popravčí šrouboval železným hřebem a pomalu ho nechával pronikat do páteře odsouzeného, čímž mu přivodil smrt přetnutím míchy.