Poslední modlitba
Byl konec roku 1945. Venku poletovaly vločky sněhu a prudké závany větru vyluzovaly v komíně kvílivé zvuky. Na stole svítila petrolejová lampa, napůl zakrytý novinami, aby mě její světlo nerušilo ve spánku. Na druhé straně místnosti ležela moje babička. Došel jsem k ní a zeptal se: „Pomodlíme se spolu?“ Zavrtěla hlavou. Zcela jasně jsem věděl, že by to bylo naše poslední modlení, i když jsem byl dítě. Lehl jsem si. A pak se ozvaly tři údery do venkovních dveří. Vyskočil jsem a vykřikl: „Někdo k nám jde!“ Otec s matkou se na mne udiveně podívali. Skutečně někdo třikrát uhodil do našich dveří. Otec pomalu vešel do chodby a zavolal: „ Je tam někdo?“ Nic. Pak pomalu otevřel dubové dveře. Vítr mu do očí vmetl vločky tajícího sněhu. Podíval se na zápraží. Kolem tma. Žádné stopy ve sněhu. Jen na dveřích v bílém poprašku byla tři holá místa, jako by do nich někdo uhodil třikrát pěstí. Když se otec vrátil, usnul jsem. Ráno už babička neležela ve své posteli, ale na chodbě. Měla bílou tvář, odešla za svými třemi syny, kteří zemřeli mnohem dřív než ona.
