Případ na Bodamském jezeře

Jürgen Reiner byl až do oné únorové noci zcela normálním chlapcem. Žil s rodiči nedaleko Bodamského jezera, stejně jako jeho kamarád Heiner. Heiner sebral toho dne otci loveckou pušku a rozhodl se, že si zkusí v lese něco zastřelit. Jelikož byl začátečníkem, nevěděl ani pořádně, jak se s puškou zachází. Když tu najednou mu vběhl do cesty zajíc. Zmatený Heiner stiskl spoušť a zajíce skolil. Ale jen co dozněla ozvěna výstřelu, uslyšel vzdálený křik lesníka, který výstřel musel zaslechnout. S divokým tlukotem v srdci pušku zajistil a utíkal pryč. Běžel seč mu síly stačily a najednou zjistil, že svého pronásledovatele setřásl. Uklidnil se a už jen klusal do městečka k telefoní budce, aby zavolal Jürgenovi, který, jak doufal, mu pomůže.

Té noci bylo sychravé počasí, že by psa ven nevyhnal a Jürgen si právě hověl ve své vyhřáté posteli. Ze sna ho probudilo nepříjemné zvonění telefonu. Byl to Heiner. Chtěl, aby se s ním sešel. Jürgen souhlasil, schůzku si dali na svém tajném místě v lesíku, poblíž starého kamenolomu.

Když Jürgen dorazil na smluvené místo, uviděl Heinera, který se třásl jako osika. Celou Heinerovu situaci spolu bouřlivě prodiskutovali, avšak bez výsledku. Jürgen chtěl, aby se jeho kamarád přiznal, ale on odmítal. Docela mu to vadilo, ale rozhodně ne tolik jako únorová zima. A v tu chvíli se to stalo.

Jürgenovi se nejdříve zdálo, že je někdo poslouchá. Ve stromech a keřích cosi šelestilo. Když však upozornil svého kamaráda, šelest ustal. Nejspíše zvíře, pomyslel si. Nikdo kromě nich u kamenolomu snad nebyl.

I když byla pořádná únorová zima a asi tři hodiny ráno, tedy tma, zdálo se chlapcům, že slyší hřmění. Poté jako by začalo svítat. Chlapci se na sebe podívali a utvrdili se v tom, že se udělalo najednou světleji. A pak to uviděli. Daleko od nich uviděli mezi stromy tři světla. Jejich pohyb byl nepředvídatelný. Jakoby by tancovala a pak se zase schovala za stromy. Nejdříve si pomysleli, že se jedna o svítilny policie či lesníka, proto se utíkali skrýt do lesního houští. Ale světla se přibližovala čím dál tím více, snad jakoby věděla, kde se chlapci ukrývají.

Jürgena pohltilo vzrušení. Nevěděl, co se uděje dál.

Jak se světla více přibližovala, zjistil, že se nejedná o kapesní svítilny, spíše mu to připomínalo pouliční lampy. Nejpodivnější však byl jejich chaotický pohyb. Světlo někde zhaslo a okamžitě se objevilo na zcela jiném místě. Jürgen neměl strach ani v nejmenším. Vsatal ze své skrýše a vydal se za světly. Heiner ho chtěl zastavit, ale nepodařilo se mu to. Zvědavost byla silnější.

Jürgen šel pomalu za světly schované mezi stromy. Ta se od něho zastavila ve vzdálenosti asi 25 metrů. Zmocnil se ho velmi zvláštní pocit, který nikdy před tím nezažil. Jak se ke světlům přibližoval, pocit sílil. Když byl dostatečně blízko, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Byly to postavy. Z nich vychátelo ono světlo a ozařovalo okolí kolem sebe. To ale nebylo na třímetrových bytostech to nejzvláštnější. Nejpodivnější bylo, že bytosti seděly na jakýchsi židlích, které se vznášely až dva metry nad zemí. Cizinci vypadali opravdu prazvláštně. Na záhadnosti jim přidaly černé helmy, které obklopovaly jejich tváře a batoh, který zakrýval jejich záda a vršek hlavy. Tráva pod židlemi se ježila, jako kdyby na ni působila neviditelná síla. Když Jürgen přivrátil tvář zpět k postavám, všiml si, že jedna chybí. Ta se, jak záhy zjistil, proháněla nad kamenitou lesní cestou. Bylo vidět, jak kamínky poházené po cestě tvoří pod židlemi nádherné piruety a slyšet jak do sebe navzájem vráží. Ale jinak bylo úplné ticho.

Najednou cítil, jak ho bytosti merčí svými pohledy. Mnohem znepokujující však bylo, když zjistil, že se k němu postava, která se proháněla po lesní cestě, přibližuje. Co ale zvyšovalo jeho obavy, bylo něco neskutečného – nemohl se hýbat! Pak spatřil, jak z obou stran helmy vycházejí další oči. Dvě na jedné straně a dvě na druhé. Byl si dokonce i jistý, že vidí laserový paprsek z nich vycházející.

Nevěděl jestli to bylo z toho nebo z něčeho jiného, ale celé tělo ho začalo svrbět a ukrutně bolet. V hlavě mu hučelo jako ve zvonici. Bolest byla nesnesitelná. Celé mu to připadalo, jako kdyby mu vysávali veškerou tekutinu z těla a odstraňovali mu všechny kosti. Celého ho pohltilo ohromné horko, měl pocit, že zde položí svou duši. I když na počátku strach neměl a byl jen zvědavý, nyní se to o něm říci nedalo. Ba naopak, starch měl, že takový v životě nepoznal.
Nevěděl ani, jak dlouho bolest trvala. Přísahal by, že to byla celá věčnost. Heiner se mezitím schovával mezi stromy. Ze své pozice toho moc neviděl, jen ohnivý oblak vznášející se kolem Jürgena a bytostí. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, byly bytosti pryč. Ve vteřině zmizely, vypařili se. Ale to bylo Jürgenovi momentálně jedno. Byl rád, že ukrutná bolest přestala a že může jít domů. A to s Heinerem také udělali.

I když Jürgen nedošel žádné fyzické újmy, s psychikou na tom byl špatně. Ještě několik dní po záhadném setkání byl zcela „hotový“ a neschopný normální komunikace. Celá událost mu způsobila šrám na duši a zařídila, jakým směrem se bude jeho život ubírat.

P.S. Vzhledem k povaze příběhu budou jména v něm uvedená nejspíše smyšlená. To proto, aby se skutečný autor zůstal v anonymitě.