Pronásledoval mě duch!

Tajemno, duchové, strašidla! To je téma Vašich příběhů, co nám můžete zasílat na náš email. Čtenářka Lenka se s duchem skutečně setkala.

Je tomu asi pět let, co jsme se s přítelem a naším synem sestěhovali do rodinného domku po jeho prarodičích. Bohužel už nežijí, ale kdoví. Možná tu s námi jsou.

Je tomu více než rok, v klidu jsme si užívali večera s přáteli, měli jsme malou oslavu. Něco málo jsme popili, povídali jsme si a přítel si vzpomněl na svého tatínka, který tu bohužel už také není. Vzpomínal na něj, na chvíle s ním, když vtom spadl na zem v kuchyni talíř po babičce. Byl zavěšený na zdi celá léta. To vám byl šok. Asi špatný hřebíček, říkali jsme si.

Zametla jsem střepy a vrátila se do společnosti. Přítel povídá: „Babička nás asi vnímá a teď, když je se svým synem na onom světě, nás asi pozdravují.“ Já, ničemu nevěřící, jsem mávla rukou. O dvacet minut později se začal sám vypínat a zapínat stropní ventilátor. „Co je tohle?“ pronesla jsem. A přítel na to: „Vždyť jsem to říkal, babička.“ Úsměv měl od ucha k uchu, ale když si všiml mého vyděšeného výrazu, dodal: „Ale ne, blbne pojistka.“

A já tomu věřila, duchové přece neexistují. Po zbytek večera byl klid. Hosté odešli a my jsme se uložili k spánku. Bylo asi půl jedné v noci, dlouho jsem nemohla usnout, ale nakonec se to muselo podařit, protože… Pokud to nebyl sen, tak co tedy?

Slyším, jak mě ze spánku volá asi syn, i když mu v té době byly čtyři roky, a ten hlas byl hluboký. Ale jemný, vřelý. Mami, Lenko – a tak pořád dokola. Otevřela jsem oči. Nikdo tu nebyl. Syn spal, přítel také. Ale slyšela jsem, jak někdo jde po schodech k nám nahoru, do patra. Schody jemně vrzaly. Vyděsilo mě to. Za okamžik se pohnula klika obývacího pokoje. Byla jsem jak přikovaná. Klepala jsem se. Je tu snad zloděj?

Nemohla jsem se pohnout. Na stěně jsme měli zavěšenou vůni, která měla senzor, ten se při pohybu aktivuje a spustí. Začal stříkat, má takový syčivý zvuk. Jednou, dvakrát, třikrát – a pak jak zblázněný pořád stříkal. Přestalo to a následovalo vrzání parket v kuchyni. Pak pět minut strašidelné hrobové ticho – a někdo vzal za kliku půdy.

To už jsem byla natolik vyděšená, že jsem vzbudila přítele, řekla mu, co slyším, a donutila ho, aby vstal a šel se podívat, co se děje. Zkontroloval celý dům, nikde nic nebylo, všude zamčeno. Ale…

Na stole fotka mé babičky a u ní zapálená svíčka. Přítel povídá: „Tos byla ty?“ Pak už jsem neusnula, i když jsem byla unavená. Přítel věří, že se někdo z našich milovaných chtěl tímto způsobem připomenout.